Příběh zápalek

Historie zápalek

Zápalka, chemické zapalovadlo, byla vynalezena na počátku 19. století. Protože obsahovala kyselinu sírovou, začalo se zápalkám lidově říkat sirky. První zápalku vyrobil Francouz Jean Chancel v roce 1805. Její hlavička byla ze směsi chlorečnanu draselného, síry, cukru a gumy a zapalovala se tak, že se namočila do malé azbestové baňky naplněné kyselinou sírovou. Byl to však velmi drahý a nebezpečný postup, který se neujal. První škrtací zápalky se nazývaly congrevské (po vynálezci světelných raket generálu Congrevovi). K zapálení stačilo škrtnout o smirkový papír. Další pokusy ve výrobě zápalek vedly k použití směsí s fosforem. Zapalovaly se škrtnutím o jakýkoli suchý a drsný povrch (např. podrážku boty). Jejich nevýhodou byla možnost samovznícení.

Jako první výrobci fosforových zápalek jsou uváděni anglický lékárník John Walker a vídeňský lékárník Römer. Walkerovy zápalky byly prodávány pod názvem Lucifers. Silně však zapáchaly a při zapálení třaskaly jako malý ohňostroj. Proto musela být krabička označena varováním, že škodí zdraví.

V roce 1830 francouzský chemik Charles Sauria změnil složení zápalky – začal používat bílý fosfor. Pach byl sice odstraněn, avšak kvůli smrtelné jedovatosti bílého fosforu byla výroba těchto zápalek po roce 1910 zakázána. V roce 1848 vynalezl frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger bezpečnostní zápalky, které se zapalují o škrtátko. O vynález nebyl v Německu zájem. Proto jej koupili švédští bratři Johan a Edward Lundströmové. Zápalky zdokonalili, opatřili zasouvací krabičkou a začali je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Téhož roku za ně získali cenu na Světové výstavě v Paříži.

V roce 1844 vystavěl v Sušici továrnu na výrobu zápalek původní obchodník se smíšeným zbožím Bernard Fürth. Zápalky se vyvážely do celé Evropy. V roce 1849 vypukla ve městě cholera, na niž Fürth zemřel. Továrnu dále vedli jeho potomci. Postupně se stala největší sirkárnou v Rakousku-Uhersku a mimo švédské podniky i největší na světě. Do konce století ovládala trhy Blízkého východu, Číny, Indie, Afriky, Ameriky i Austrálie.

SOLO Sušice

V důsledku cenových a odbytových problémů založilo šest největších firem v Rakousku-Uhersku v roce 1903 ve Vídni akciovou společnost „SOLO“ továrny na zápalky a leštidla. Koncern SOLO zajistil včas přeměnu výrobního cyklu na bezpečnostní „švédské“ zápalky. Po vzniku Československé republiky druhý sirkařský koncern na našem území – akciová společnost Hélios – převzal továrny SOLO i se zaměstnanci a v dubnu 1922 byla do obchodního rejstříku zapsána nová firma „SOLO“ Spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny se sídlem hlavního závodu v Praze. Československé SOLO zápasilo se zahraniční konkurencí. V roce 1946 se závod v Lipníku nad Bečvou a sirkárna B. Fürtha v Sušici staly národním podnikem s názvem SOLO, závody na zápalky, národní podnik se sídlem v Sušici. V roce 1990 došlo k privatizaci podniku SOLO, v roce 1996 se rozpadl na jednotlivé akciové společnosti. SOLO SIRKÁRNA se ještě dále rozvíjela, po roce 2006 však byl zaznamenán pokles exportu a vysoká materiálová, mzdová i dopravní náročnost výroby zápalek v porovnání s asijskou konkurencí. V září 2008 se rozhodlo představenstvo společnosti ukončit vlastní výrobu k 31. 12. 2008 a pokračovat v prodeji zápalek a dalších výrobků na bázi plamenů existujícím zákazníkům na českém trhu i pro export.

Výroba zápalek

V počátcích výroby zápalek převládala výroba ruční, postupně se začaly používat jednoduché stroje (např. zasouvací stroj pro máčení dřívek do zápalné hmoty). Dřívka se zhotovovala pomocí speciálních hoblíků, řezala se na jednoduchém stroji, ale máčení dřívek do zápalné hmoty, vyndávání dřívek z rámů, stejně jako plnění krabiček a jejich balení bylo ještě dlouho ruční záležitostí. Jednoduché stroje byly časem nahrazeny složitějšími.

Balení zápalek

Původní obaly byly velmi jednoduché. Namáčecí zápalky se prodávaly ve svazečcích, nejčastěji po 100 až 150 kusech, bez jakéhokoli označení, třecí zápalky bez fosforu byly baleny do dřevěných nebo lepenkových krabic s víkem. Fosforové zápalky se balily do různorodých obalů, např. do dřevěných krabiček oválného tvaru, jejichž spodní strana sloužila jako škrtací plocha, nebo do dřevěných krabiček se zasouvacím víkem. Pro francouzské zápalky byly typické taštičky nebo kabelky. V dnešní době je výběr značně menší a je v podstatě omezen na tři základní druhy: švédské krabičky ze dřeva nebo z lepenky, oválná pouzdra z lepenky na dlouhé zápalky, lepenkové obaly plochých zápalek, běžné v Severní Americe.

Co zápalka obsahuje

Moderní zápalka se skládá zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření, a fosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko krabičky obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo, v němž je důležitý kožní klíh. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200 stupňů. Nejkvalitnější zápalky se vyrábějí ze dřeva osiky nebo topolu.

Mnohostranné použití zápalek

Kromě své základní funkce, zapálení ohně, se zápalky používají například při losování, matematických úlohách a logických hříčkách. Mohou sloužit také jako zubní párátko, měřidlo, zarážka při lepení obkladových dlaždic na stěnu, jako „stavební“ materiál pro různá díla – obrazy, miniatury staveb či repliky hudebních nástrojů, zbraní a dopravních prostředků. S krabičkami lze hrát společenské hry, vyrábět z nich drobné předměty. Celé krabičky nebo jejich nálepky jsou předmětem sběratelství. Sběratelé nálepek (filumenisté) se sdružují v Českém filumenistickém svazu již 54 let.