Tolikrát jsme si pošetile nalhávaly onu potřebu mít a nosit kousky oblečení, které bylo více drahé a módní, než nám padnoucí, a tím příjemné.
Je ráno. Ve spěchu upíjím milovanou kávičku. Lítám v negližé a za mnou se neviditelně vlní obláček vůně léty ověřeného parfému. Rádio si pobrukuje Mekyho Čo bolí, to prebolí. Do této chvíle je všechno fajn, nikdo mi do ranního soukromí nekecá. Jen otevřu šatní skříň a ... ?
„Jéžíšmarjá, co si mám oblíct?“
Bez nápadu koukám do regálků, tu na ověšené věšáky, a tu zase z okna, abych se konečně něčeho zásadního chytila a podle toho namyslela outfit. Vytahuji lehký svetřík, k němu dlouhou splývavou vzdušnou sukni ke kotníkům.
„Houbelec! Nemám k tomu plátěné boty! Včera tančily v pračce, dosychají.“
Tak jinak. Vytahuji žíhané žluté šaty.
„Ne, nemám k nim ty správné legínky,“ a šup s nimi zpět do skříně.
„Co ten nový khaki svetr?“ zavrtím se v bocích. „V něm jsem tlustá,“ usadím svůj pokus.
Chvíli přemýšlím a vytahuji pohodlnou minisukýnku, jenomže si vzpomenu, jak mi minule v ní nebylo dobře, protože je už dost krátká s ohledem na můj věk a koneckonců, mám v ní moc hubené nohy. Zamítnuto. Letí do skříně.
„Co ty košilové šaty, jemně kárované, moderní, mladistvé, jen doladím bílýma teniskama?“ zkouším barvitou otázkou mou vlastní neúprosnou módní policii. Kdepak, rozkaz zní nevytahovat, protože si vybavuji, že jsem se v nich nedávno cítila jako selka z Horních Rakous. Jen si k nim vzít dřevěné vědro a štokrle a můžu si jít na pastvu povídat za ubučenou Milkou.
No nic, džíny a bílé tričko vše jistí. Rtěnku domáznu na zastávce šaliny. Důležité je, že stíhám. Pokorně sobě slibuji, že tento večer si vše promyšleně nachystám, a hlavně vytřídím kousky, které nenosím, ať už z jakéhokoliv důvodu. Jenomže - sliby, chyby. Večer si fikaně vsugeruji, že zítřejší ráno v pohodě „dám“ a jdu si raději přečíst aspoň jednu kapitolku od Wima Hofa.
Je ráno. Ve spěchu upíjím milovanou kávičku. Lítám v negližé a za mnou se neviditelně vlní obláček vůně léty ověřeného parfému. Rádio si pobrukuje Zagorku Nešlap, nelámej. Otevřu skříň a je tu zas ta bezradnost nad plněním úkolu být šik, ale nebýt jako klaun, vypadat mladistvě, ale ne jako vrásčitý šarpej ve volánech a cítit se fajn, tedy nemuset se kontrolovat, zda oblečení skutečně rafinovaně zakrývá tolik nechtěně pěstěnou, avšak nenáviděnou, břišní slaninku. Času není na zbyt, nostalgicky šáhnu po šatech, které jsem si koupila na loňský večírek, a které mi, podle reakcí okolí, slušely, ale to jsem měla o 3 kg méně a jinou barvu vlasů.
Opět - džíny a růžové tričko vše jistí. Krásné šaty vracím do skříně. Dávám jim milost. Ještě třeba bude příležitost vyvést je do společnosti. Vždyť byly tak drahé, přece je nevyhodím!
