Obětovala jsem se. Věta, kterou by žádná žena neměla nikdy říct

Je mi líto všech, kteří trpí pocitem nedoceněnosti či křivdy, jsou to nešťastní lidé, vysílající negativní energii. Spokojený člověk přeje radost i druhým. My jsme s manželem byli parťáci v práci i v rodinném životě a díky humoru jsme zvládali ledacos.

Martine, mám to stejně jako Liba Křapová. Jen bych dodala : Jaký si to uděláš, takový to máš. Ale musí na to být dva a být podobně založení a mít hodně tolerance a lásky.

18:25 Tak to mi připomnělo radu jednoho spolupracovníka, když odcházel do důchodu. Tehdy mi bylo asi 35. Já jsem v práci dělal na 110%, hlavně jsem byl úspěšný v sehnání jakéhokoli nedostatkového zboží, nebo materiálu pro podnik. Měl jsem všude spousty známých. Ten mi řekl: „Nikdy nedělej všechno hned a až na doraz, okolí si na to zvykne a když už nebudeš stíhat to dělat na těch 110%, tak tě závistivci pomluví a ty z toho všeho shonu ještě nakonec onemocníš. Dělej jen tak, jako průměrný kůň, aby když tě kopnou do slabin, abys měl v sobě ještě rezervu.“ Tak se i stalo, přepracoval jsem se a odměnou mi byly donesené pomeranče od výboru z ROH do nemocnice atd.:)

Pochopitelně, že všechno co jsem žila, tedy krom dětství, jsem si zavinila sama, jen jsem na to přišla poněkud dlouho, nikoliv však pozdě. Protože mi to nikdo nezavinil, proto si ani na nikoho nestěžuji a nikomu nic nevytýkám, pouze konstatuji. Dnes ač stále vdaná, mohu jít/jet kdy chci, kam chci a necítím potřebu, že bych měla cokoliv vysvětlovat. Můj život je jen můj a je jen na mně jak s ním naložím. Puťkou domácí jsem byla dost dlouho a mohu si konečně dovolit být nevděčným sobcem.

Nám na jednom semináři zase lektorka, moudrá a sympatická, řekla,zda víme, jak to udělat, abychom nebyly uštvané a neskončily vyhořením. Žádná nevěděla. Odpověď nám vyrazila dech. Zkrátka nesnažit se pracovat na sto procent. Vyhovět všem. Mít vše vždy včas hotovo. To jsme zíraly. My si myslely, že je naše povinnost se k těm sto procentům přiblížit co nejvíc. A ono to asi platí i doma. Že nemám umytá okna? No a co. Umyju je prostě jindy. Důležitá je pohoda v rodině. Ne vyprané vyžehlené prádlo. Zašpiní se znova. Domácí práce jsou práce nikdy nekončící. Takové, které všichni berou jako samozřejmé. Když jsou hotové. I já se celé manželství snažila, aby se mnou byli spokojení. Katastrofa nastala, když děti odrostly a já se věnovala pár koníčkům. Stala jsem se nevděčným sobcem. A tak jsem ten titul tedy přijala za svůj. Nevím, jak vám, ale mně ušlápnutá puťka domácí zní hůř.

Na semináři vedeném psychology jsem slyšela jednu větu, která by měla být vyučována už na základní škole: Sebelítost je bahno. Čím hloub se do něj dostanu, tím dřív se v něm utopím. Je na každém, jestli se chce litovat nebo si zařídit život, který ho baví. Už ve dvaceti jsem věděla, že domácnost je nekončící a nevděčná práce a rozhodně jsem nechtěla žít jen tou domácností. Vždycky jsem si našla chvíli na to, co mě bavilo. Hrála jsem na kytaru dětem, měla jsem fotokomoru, takže naše děti mají fotek jak filmové hvězdy, ráda jsem tvořila, třeba textilní hračky nebo koláže, hodně jsem četla a chodila s dětmi na procházky do lesa. Manžel mi moc nepomohl, ale také nevyžadoval perfektně uklizený byt. Co jsem stihla to jsem stihla. Dnes nemám pocit, že jsem se jen obětovala nevděčné rodině. Souhlasím s tím, že někdo tou sebelítostí jen chce přitahovat pozornost.

Opravdu ten zmíněný jev vidím ve svém okolí, na maminkách svých kamarádek, spolužaček. Snad možná i by se našly mezi mými vrstevnicemi, čerstvými důchodkyněmi typy, které mají pocit oběti vůči rodině. Podle mě ten, kdo o tom mluví, se neobětoval. Jemu dělá dobře zdůrazňovat svoji důležitost. Protože se cítí nedoceněn, neuspokojení stylem a způsobem svého života. Jestliže mám tu rodinu ráda, tak jim přece nebudu vyčítat uvařený žvanec. Uklizený byt. Pakliže to mám tak zařízeno, že zbytek rodiny nehne doma prstem, pak je to můj problém a moje vlastní hloupost, kam jsem to nechala dojít. O oběti by mohly mluvit matky postižených dětí, které se o ně staraly samy a kterým se díky tomu rozpadlo manželství. To, že o tom ráda tlachá matka či babička děti zdravých, je podle mě přeloženo do jiné dimenze asi takto. Zařídila jsem si svůj život blbě a nebyla jsem schopná si prosadit, že chci žít jinak. Dneska už s tím nic neudělám, ale aspoň todam rodině sežrat. A před tím naším babincem, co se umí úspěchy svými i svých dětí jen chlubit, se budu aspoň prezentovat jako nenáročná milující světice. Já jsem lepší, já pro sebe nikdy nic nechtěla. Je to stejné, jako když potká usedlá tlustá stará ošklivka mladou pěknou holku v minisukni. Taky ji pomluví. Inu, mravnost nade vše.

Stejně tak dlouho, jak se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, tak dlouho jsem se obětovávala. Prvních 25 let jsem spolu s bratry obětovala původní rodině alespoň tak, aby v nepříznivém klimatu fungovala, tak jak fungovala. Dalších 27 let jsem obětovala ze stejného důvodu prvnímu manželovi a našim dětem a nyní posledních 17 let druhému manželovi, který po pěti letech manželství onemocněl. Samozřejmě jsem se obětovávala ráda, pro spokojenost druhých, jinak bych to ani nedokázala. Hanba by mě fackovala, kdybych větu z titulku řekla, ale jen do té doby než se "ucho utrhlo" a já na svoji obětavost skutečně málem umřela. Po této anabázi a opravdové pohádce, kterou moje Duše "v přestupní stanici" prožila, jsem se vrátila zpět, abych svoji obětavost pro druhé přehodnotila a začala se věnovat sama sobě, přestože druhým se to zdá být sobecké.

Nebudete tomu možná věřit, ale většina žen se obětuje ráda. Já miluju praní, vaření a pečení. Mám radost, když je rodina spokojená.

Takhle mluvit mohou jen sebestředné a často arogantní dámy. Kdybych měl někomu říct, co jsem pro něj udělal (neřkuli se obětoval !), hanba by mne ufackovala k smrti ! Často je skutečnost jiná. Takovýto typ žen velmi často své nejbližší dusí a zotročuje, čehož součástí je i citové vydírání.