Pozdrav!

Soňo, zdravím z Hor. Zdravíme se i doma, když ráno vstaneme a večer jdeme spát. Venku zdravím tak automaticky, že nepřemýšlím o tom, koho mám pozdravit já a kdo by měl pozdravit mě. Někteří lidé si na tom velmi zakládají. A jsou lidé, kteří by nepozdravili první, ani kdyby o vás zakopli.

Když jsem se přiženil do osmitisícového města – do Štětí z Prahy, tak se mi jednoho dne žena zeptala.“ To jsi prý tak nafoukaný Pražák, že nezdravíš zdejší lidi?“ Jak to myslíš, vždyť všechny tvoje kamarádky a lidi v domě zdravím a zdravím i průvodčí i řidiče autobusu, kterým ráno odjedu a večer přijedu? Reagovala: „Máš zdravit úplně všechny, kteří znají mne, stěžovala si na tebe moje třídní ze ZDŠ?“ Jo – já jsem vůbec netušil, kolik lidí mne vlastně „zná“ a ví, koho jsem si vzal. Znali manželku a tak mou povinností bylo zdravit všechny, které znala ona. Oni se nezdravili úplně neznámí lidé – to dělají lidé na vesnicích, ale to, že se znali s mou ženou – to už bylo něco jiného - divné město. A tak, když jsme jeli v neděli s kočárkem venčit prcky, tak měla za povinnost mne tiše upozorňovat na své známé a nebo dokonce mi své známé představit. Já na tom trval a s lidmi jsem se dával pak do řeči sám a oni mne zdravili a začínali debatu slovy: „Co nového v Praze“, jako to bylo asi 100 let zpátky. Občas jsem byl požádán, zda bych jim v Praze nekoupil to, nebo ono. Ano – je dobré udržovat dobré vztahy a u zdravení to začíná – lidé mají sobě pak blíž. Když manželka tehdy onemocněla, tak se mi hned několik žen nabídlo, že mi pomohou s dětmi – s hlídáním. Ale hned na vás taky doma prásknou, že už sedíte hodinu na druhém konci města v hospodě s Jiráskem a Vondrou a čumíte na hokej.:) No – tak dobře – když myslíte – tak dobré odpoledne a neshledanou :)

Nepodceňujme malé děti, jsou moudré jak příroda sama, ale jen do té doby, dokud je nezkazí společnost. Není třeba děti učit zdravit, opičí se a úplně postačí, když zdraví rodiče. Děti se dnes učí zdravit ve školce, protože to od rodičů neodkoukaly. Stalo se mi, že jsem potkala tatínka s holčičkou, kterou vedl ze školky, holčička mě pozdravila a když mě minuli, zeptala se tatínka, "a tati, proč jsi tu paní nepozdravil?", na místo odpovědi jsem slyšela jen nelibé zamručení. Svoje děti jsem zdravit neučila a přesto mě po letech potěšilo slyšet, jak zdraví.

Ahooooj, Soňo. Taky zdravím. Mám to nějak od dětství zažité. Bydlím na malém "sídlišťátku", kde se sice moc osobně neznáme, ale víme o sobě. Tak se samozřejmě zdravíme, sem tam prohodíme pár slov. Ale bydlí tu jeden chlapík s rodinou, který se zná s mou dcerou ze školy a dobře ví, že jsem její máma. Nepozdraví nikdy. Chápete to? Tak ho taky ignoruju.

Děkuji vám všem za milé pozdravy.

Soňo, zdravení dnes není příliš módní. U nás v domě zdraví tak polovina lidí. a děti už nezdraví vůbec. Jak vidno z komentářů, všechny nás učili zdravit rodiče. Když jsme s přítelem cestovali po rakouských Alpách, nestačili jsme na pozdravy odpovídat. Každý, kdo prošel kolem nás, zdravil Grüss Gott! A tak jsme zdravili také.

Ahojky :-) . Už třídní uč říkala: pozdravit je slušnost a odpovědět povinnost. Kde jsou ty časy.pozdravuji a zdravím na všechny strany A H H O J.

Je to hezké, když se zdraví. Dnes se ovšem pozdrav smrskl na: Dobrý, Dobrej, Nashle. Přispívá k tomu i televize. A máte vidět ty pohledy, když na takový pozdrav odpovídám: Den, Večer, Danou!

Ahoj! Učila jsem své děti zdravit, snad si to zapamatovaly :-)

Milá Soni moc děkuji za milý článek a krásné fotografie*. Já jsem letos ještě na kole nevyjela, ale jeden den v týdnu chodíme s kamarádkami vždy několik kilometrů na výlety většinou do okolních vesniček. Tam když čekáme na zpáteční autobus a jdou kolem nás děti - tak nás skutečně všechny zdraví. Tak to je vždy i v mé rodné vesničce. A já jsem zvyklá zdravit také všechny a učila jsem to svoje děti i všechna vnoučáta. Tak ahoj !!!