Když prodavačka ze supermarketu řekne, že záběry z války jsou zinscenované a zakrvácení uprchlíci jsou herci, nemálo lidí jí věří víc, než reportérům, kteří vysílají přímo z míst bojů. Zkresleným či záměrně nepravdivým zprávám někteří lidé podléhají silně a bývá tomu tak z různých důvodů.
Někdy je za tím prostá neschopnost poradit si s přemírou informací. Někdy kombinace nedůvěřivosti a podezíravosti. Někdy touha odlišit se od většiny a vyvolat v okolí i sám v sobě dojem, že vím něco víc než ostatní, že jsem součástí jakési skupiny vyvolených. Někdy se však jedná o naprosto přirozenou reakci na nejistotu, strach. Jak se ukázalo v době pandemie, právě rozdílný přístup ke zpracovávání informací může společnost hodně rozdělit a poznamenat.
Těžkou pozici v této době mají velmi staří a nemocní lidé, kteří nejsou schopni informace třídit, získávat.
„Někteří se v souvislosti s tím, co se děje, cítí bezmocně a je na místě pomáhat jim, aby se se situací dokázali vypořádat. V seniorech může současná doba vyvolávat větší míru obav než v mladších lidech,“ říká Veronika Maslíková, která vede institut Dementia, který se zabývá poradenstvím i praktickou pomocí rodinám pečujícím o někoho s Alhzeimerovou chorobu či jiným podobným onemocněním. Ale bezradní se často nyní cítí i senioři zdraví, zejména ti, kteří sami pamatují 2. světovou válku nebo ji dobře znají z vyprávění svých rodičů, blízkých. „I když se jejich obavy mohou zdát přehnané, neznevažujme je. Je mezi námi hodně lidí, kteří vyrůstali v době, kdy válka byla běžným tématem, mnozí si ji z dětství pamatují,“ připomíná Veronika Maslíková.
V jedné ostravské rodině nedávno došlo k hádce kvůli tomu, že čtyřicetiletý Jan řekl své sedmaosmdesátileté babičce, že na Ukrajině žádná válka není, že to, co vidí v televizi, je nahrané. „Babička je sice v dobré kondici, ale přece jen ji zprávy o válce znepokojují a my nevěděli, jak s tím naložit. Jestli s ní o tom mluvit nebo před ní nezapínat televizi. Navíc byl náš praděda zemřel v koncentráku, 2. světová válka naše předky dost poznamenala. Nechtěli jsme tedy babičku znepokojovat tím, co se děje,“ vypráví vnučka zmíněné ženy. A pokračuje: „Jenže bratr jí navyprávěl, že je to celé nesmysl, situaci zlehčoval. Ona se pak dívala na zprávy a úplně se zhroutila, když viděla ty hrůzy. Došlo mi, že je chyba před ní něco zastírat a vyvolávat v ní zmatek, aby nevěděla čemu věřit. Bylo to od nás hloupé.“
Lidé mají někdy tendenci přistupovat ke starým rodičům a prarodičům podobně jako by to byly děti. Chlácholit je, rozptylovat je, chránit je před vším nepříjemným a zlým. „Zamlčování faktů nakonec nikomu neprospěje. Mnohem důležitější je pohovořit si osobně v klidném prostředí, vyslechnout si pocity, obavy, vzpomínky. Mluvit na rovinu,“ uvádí se ve zprávě společnosti Dementia, kterou vydala jako pomoc lidem, kteří nevědí, jak o současné situaci komunikovat v rodinách. „Rozhodně ale doporučujeme se rozhovorům o válečném konfliktu nevyhýbat. Pokud o tom babička či dědeček nemluví, neznamená to, že nezažívají velký strach,“ uvádí Veronika Maslíková.
A tady jsou další zásady, které odborníci doporučují:
- Nelžete, nezatajujte fakta.
- Když o válce mluvíte, snažte se nacházet pozitivní momenty. Například mluvte o tom, jak lidé obětavě pomáhají uprchlým ženám a dětem i zvířatům, jak se podařilo někoho zachránit a podobně.
- Zajímejte se, odkud třeba stará maminka či táta informace čerpá. Jestli z řetězového mailu nebo z televizních zpráv nebo třeba od sousedky Máňi, která přišla na kafe a říkala, že…
Říká se, že krize lidi dovede spojit. Na jedné straně to vypadá, že to tak je. Lidé posílají peníze, snaží se pomáhat sami podle svých sil. Podobné to bylo v době pandemie. „Ano, na jedné straně krize lidi spojuje. Ale můžeme si po pandemii říct, že jsme se spojili, zkultivovali, posloucháme názory druhých? Spíše jsme se radikalizovali. Ujistili jsme se o vlastní pravdě, ať už šlo o to, zda nosit nebo nenosit roušky, zda se očkovat nebo ne. K žádné velké diskusi a následnému objímání nedošlo. Neumíme být trpěliví, chybí nám schopnost zastavit se, poslouchat,“ říká farářka Martina Viktorie Kopecká.
Ano, přesně to je cesta, jakým způsobem mohou rodiny zvládnout situaci, kdy cítí, že někdo má strach a neumí se se současnými hrůzami vypořádat. Přitom mnohdy stačí málo. Třeba si sednout s devadesátiletou babičkou a vyprávět si o strachu z toho, že se konflikt rozšíří i na další území. Když u toho paní ucítí pochopení, podporu a ujištění, že podobný strach jako ona mají i její blízcí, že na něm není nic divného, že rodina bude vždy držet pohromadě a i ty nejtěžší situace zvládne, bude to pro ni lepší, než když jí vnuk řekne: „Hele, babi, nedívej se na zprávy, jednak tomu nerozumíš a jednak, kdo ví, jak to je, vždyť třeba žádná válka není.“
