První kurzivka na krávy

Krávy mne obklopovaly skoro celý život, bydlela jsem na vesnici a už od raného dětství patřilo pasení krav k mým a sestřiným povinnostem. Po absolvování SZTŠ se každodenní povinností zootechničky stala návštěva všech kravínů a malých chlévů, kde byly ustájeny. Nikdy nezapomenu na nádherný pohled na zrození telátek, pečlivé olizování jejich mokrých kožíšků a první pokusy o postavení na vratké nožičky. Na mléčnou pěnu okolo jejich tlamiček a drcání do vemene maminky při sání, doprovázené vrtěním ocásků v rytmu sání. A dlouhé řasy okolo ohromných tmavomodrých očí, na to se fakt zapomenout nedá. Jendo, děkuji Ti za tento článek, který mé vzpomínky vyvolal....

Paní Kosťunová, o kravských očích píši v druhé kravské kurzivce, kterou budu dávat po této. Jsou skutečně krásné.

Ke kravám chovám značný respekt, neb jsou o hodně větší než já. Splašené stádo by mě určitě ještě dnes přinutilo k vytvoření osobního rekordu v běhu, případně i ve šplhu! :-D Prima článek.

Dámy, děkuji vám za ohlasy. V nelahozevském Památníku jsme byli zvířaty obklopeni. Vlevo od nás byl soukromý statek pana Vorla a mezi Památníkem a lobkovickým zámkem byl veliký Státní statek, bývalý lobkovický velkostatek. Inu, vesnice, jak má být. Po statku pana Vorla zbyla jen travnatá louka a stráň a místo státního statku je velký park se sochou Antonína Dvořáka. Vesnice dostala zcela jinou tvář.

Jendo, moc pěkná vzpomínka. Krávy jsou sympatické. Přesto bych se s nimi nechtěla kamarádit příliš zblízka.

Ke kravám mám neutrální vztah, občas jsem do kravína chodila za svojí sestřenicí, která byla dojička. A stejnou funkci zastávala také moje hodná tchýně, která když byly mé dcery malé je občas brala do kravína se na ně podívat. Dětem je jedno jestli je zvíře malé nebo velké, hlavně že je vidí. Z vyprávění maminky vím, že ona jako malé dítě je měla doma a musela svým rodičům občas u nich pomáhat.

Jako dítě žijící ve městě jsem živou krávu spatŕila až ve svých pěti letech. Tehdy se mi zdála neskutečně obrovská. Respekt k nim mám celý život.

Idylka - kravičky na pastvě za ohradou, příp. ještě se zvonci na krku. Prázdniny v dětství jsem trávila na venkově, jedna babička kravku v chlévě měla - cítila jsem respekt - i jinak - když jsem vídala drobounkou babičku při dojení. Pak na stř. škole jsme měli předmět Základy rostlin. a živočišné výroby. A to jsme museli okusit praxi v kravíně - vyčistit stání, omýt vemeno a nasadit dojicí stroj. Vždycky mě flákla ocasem, poznala že se bojím. A mělo to dohru - ten den jsme pravidelně mívaly taneční a my smrděly hnojem a polovina holek ještě ke všemu do školy dojížděla. To pak byly fofry, dát se do gala.

Můj vztah ke kravám je neutrální. Z dětství se pamatuji na knihu spisovatele J. Š. Baara Pro kravičku. Na motivy tohoto dramatu byl podle povídky Kráva J. Procházky natočen v r. 1993 sugestivní film K. Kachyni v hl. roli s A. Mihulovou a R. Holubem.

Zajímavý odlehčují námět. Pane Zelenko, zmiňujete dvě nejdůležitější poslání krav v potravinovém řetězci: "Potřebná, užitečná." Vzpomínám si na jednu z povídek Františka Nepila, kde hlavními protagonistkami byly krávy a jejich neuvěřitelná zvědavost (inteligence?) Stál před ohradou kde se v dáli pásly krávy. Začal mávat rukama, pokřikovat a ve finále kravky byly v jeho bezprostřední blízkosti a očekávaly pokračování. :-)