Lidé, kteří vždy věří v lepší zítřky. Jsou chytří nebo naivní?

Dobrý den, Já mám jiné zkušenosti. Pesimisté s optimismy nemusí nutně spolu bojovat, ale žít v symbióze. Někdy je to užitečné. Manželka vidí z 10 možností 7 špatných a 3 dobré. Já naopak. Já jí zvyšují sebevědomí a ona mě brzdí, protože jako extrovert se někdy vrhám zbrkle dopředu a nevidím přes své nadšení na důsledky. Funguje nám to přes čtyřicet let. Jindra

jsem ročník 1951 a v lepší zítřky už nevěřím...žiji v rozprodané a rozkradené republice kde mi doma z vodovodu neteče už ani Česká voda a politici mi tvrdí, že bez Ukrajinců se ekonomika ČR položí a politici a policie v médiích vyhrožuje 3 letým kriminálem za jiný než oficiální názor na dnešní dění....to už tady bylo za komunistů a je to tu opět...chudáci moje děti a vnoučata je mi z toho velmi smutno

I já jsem se dlouhá léta cítila bolavá, ukřivděná a dnes mohu říci, že mi z tohoto stavu pomohly ty nejhorší zkušenosti. Po poslední zkušenosti, kdy jsem ve svých 71 letech díky streptokoku na vlastní kůži poznala co je to pneumonie s CRP 350 a třemi litry směsi vody a hnisu v plicích, kdy mi praktická lékařka v pátek diagnostikovala, že je to od hrudní páteře, dala mi ve dvouhodinovém intervalu dvě injekce proti bolesti a odjela na dovolenou. Mým problémem se stalo , že jsem paní doktorce uvěřila a celý víkend se v bolestech spoléhala na paní doktorku která bude zastupovat. Vydržela jsem to v bolestech do pondělního rána, kdy jsem si sama zavolala "rychlou". Přes maximální péči, s drénem v plicích, CRP stále stoupal a já celý další týden v nemocnici v šílených bolestech trpěla dokud moje Duše, tedy mé JÁ neopustilo tělo. Bolesti rázem skončily a mé JÁ se ocitlo v ráji. Co na tom bylo krásné, že jsem se mohla rozhodnout, zda se vrátit, nebo v onom ráji zůstat. Když mi na třetí kontrole, po ukončené hospitalizaci, pan doktor řekl, že nikdo nevěřil že toto přežiji, věděla jsem proč a také jsem už věděla, komu věřit. Dnes vím, že se mohu věřit sama sobě, spoléhat sama na sebe, pomoc hledat na konci své natažené ruky a je mi úplně jedno když o mně někdo říká, že jsem taková, nebo maková a jaká bych měla podle jeho představ být a neříkat hlouposti a ........ Jsem ráda, že díky Bohu si mohu dovolit být svá, být v lásce sama sebou v podstatě svého bytí ♥♥♥

Vnímání světa a života je dáno zejména povahou a prostředím, ve kterém se žije. Pak také zdravotním stavem . Myslím, že v každý má v sobě tyto vlastnosti namíchaný, záleží na tom, v jakém poměru.

Setkávám se s lidmi, kteří přežili válku či komunistické kriminály i s těmi, kteří se potýkají s těžkými nemocemi a jejich životní postoj je plný radosti a naděje, ačkoliv by měli být ukřivdění.

Tlustou čáru jsem udělala tím, že píši a mluvím v jednotném čísle. Co dneska jsem, za to vděčím své minulosti. Je úplně jedno, jakou minulost měl někdo jiný, jestli někdo má porušené vnímání reality a uchyluje se k extrémům, není schopen udělat tlustou čáru, to je každého věc. Já nepotřebuji vyzdvihovat, co druhý dělá špatně, dokonce ani nepotřebuji tomu věnovat pozornost a ztrácet tím svoji energii. Tvořím si svoji přítomnost, ve které se cítím spokojená.

Jací jsme dnes, tomu vděčíme své minulosti. Marně bychom se snažili se od ní odstřihnout. Je v nás. Bezbřehý optimismus je nesmysl, stejně, jako neoprávněný pesimismus. Někdo má bohužel porušené vnímání reality a uchyluje se k extrémům. Důležité je naše vnímání světa a reakce na něj. Rozhoduje o tom naše povaha, naše výchova a konečně i zdravotní stav.

Myslím, že bychom se rozcházeli i v názoru, co jsou to lepší zítřky. Všechno, co se děje, má nějaký význam i opodstatnění. Že my to nejsme schopni vidět ani vnímat, na věci nic nemění. Zažíváme jen to, co zažít potřebujeme, abychom pochopili. Škoda, že nejsme schopni udělat tlustou čáru za tím, co bylo, předjímáme, co by mohlo, nebo mělo být, ale pramálo se teď a tady zabýváme tím, co je. Zbytečně vytahujeme staré křivdy, a pácháme nové. Jsem v něčem pesimista, v něčem optimista. V globále vím, že je to vlastně úplně jedno. Běh světa nezměním, ale mohu změnit své vnímání života jako takového. V tomto směru jsem optimista.

Ať si každý věří čemu chce. Mikrovlnka "šla" z baráku před šesti lety, protože u mě ztratila důvěru a televize půjde brzy za ní, protože na ty s....y, které se z ní valí nejsem zvědavá. Stal se ze mě sobec, který žije přítomností, nečeká na to co bude zítra a už vůbec mu nevadí, co si o něm myslí okolí. Pro mě už hůř bylo a kdyby bylo líp, už by to nebylo ono :-)

:-) Kontrast optimismu a pesimismu je umělá konstrukce, podstata tkví ve schopnosti člověka nakládat s úspěchem či průserem, ve schopnosti žít neobjektivně za všelijakých okolností nadějí či beznadějí. Logicky vzato říká optimista, že hůř už být nemůže, a pesimista kontruje, že může. Po generace se to říká obráceně, takže... :-)