Vdova Michaela (50): Přeji všem, aby bolest byla časem mírnější

Rozumím vaší bolesti, prožila jsem ji před dvěma lety podobně nečekaně jako vy. Byli jsme spolu 45 let jako manželé, parťáci, kolegové. Z nevůle žít mě zachránila práce, vnoučata, přátelé. Ale i když jste obklopena empatií, se svou nezhojitelnou jizvou se musíte naučit fungovat sama. Rozhodla jsem se, že budu vděčna za společný nádherný čas a lásku, která mnohým nebyla dopřána. Pokračuji v našem společném díle, vzpomínám s úsměvem a nestydím se za slzy v osamění. Přeji vám brzké ukotvení v nové situaci a motivaci pro dny příští.

Jsem na tom podobně. S manželem jsme nestačili oslavit 40. výročí... Covid. Už to je 15 měsíců...Nejvíc ze všeho mě mrzí a trápí pořád to,že jsme se syny s ním nemohli v nemocnici rozloučit.Jak ho odvezla záchranka,bojoval tři týdny v nemocnici. Zákaz návštěv.Převoz do jiné nemocnice. A pak ten nečekaný telefonát. Pořád se s tím nedokážu srovnat..Chodím ještě do práce,volno jsem měla jen dva dny na vyřízení potřebného. Nemohla jsem zůstat doma a tesknit. To bych asi skončila v blázinci..V práci jsem musela fungovat.. Jenže teď jsem postupně zjistila,že od té doby,tak minimálně půl roku mám "vymazaný harddisk"...Prostě na většinu těch událostí si začínám vzpomínat jen matně nebo vůbec.. Očista mozku ?? Je to dobře nebo špatně ?? Se syny jsem záhy po manželově smrti začala dotahovat akce,které jsme spolu měli v plánu,až půjdu já brzy do důchodu..To byl můj motor jak dál fungovat..Nová koupelna,podlaha na chodbě a hlavně rekonstrukce ložnice. Bohužel jiná,než jsme si vymysleli..Taky jsme si rok a půl před tou nešťastnou událostí pořídili našeho vysněného psa k ůtulkové seniorce,kterou jsme měli.. Jeho oblečení mám pořád ve velkém kufru a nemám sílu na to ho dát pryč.. Z jeho mobilu syn stáhnul videa,která natočil z lůžka v nemocnici. Taky pořád nemám sílu se na ně podívat... Jezdili jsme spolu na motorce,od té doby,když potkám na silnici pár na silné motorce,jakou jsme měli,bulím... Zbudovala jsem mu krásný pomník,s gravírací jeho milované motorky..Vždycky když jdu zapálit svíčku a beru sebou naši psí slečnu,u pomníku ztuhne a začne kňučet.. Pořád si taky říkám PROČ zrovna on,jinak zdravý. Člověk který každému pomohl.. Aje těch vnitřních otázek spousta...Ještě že mám syny,kteří mně maximálně pomáhají... Bylo by toho k napsání ještě spousta,ale i tak jsem si zase trošičku ulevila...

Moc smutný příběh, každému, kdo si ho přečte, musí téct slzy proudem.....