Paní zima konečně ukázala svoji pravou tvář, proto jsem se tentokrát rozhodla navštívit místo, kde jsem byla několikrát pouze v létě - vodopád na říčce Mumlavě v Harrachově. Z mašinky jsem po hodině jízdy zasněženou krajinou vystoupila na harrachovském nádraží, odtud přistaveným kyvadlovým autobusem na autobusové nádraží.
Pohled na Čertovu horu, skokanské můstky a spousty sněhu, to byla nádhera. Vyrazila jsem, ale to bych nebyla já. Zavrhla jsem pohodlnou cestu protaženou silnicí, vydala jsem se lesní pěšinou nad řekou. No, z počátku pohodlné stoupání, ale po několikátém podklouznutí, balancování a přidržování křoví jsem litovala, že jsem si alespoň neulomila nějakou větev jako oporu. Ale to se v KRNAPu asi nesmí! TO DÁM! Pohled na zasněžené balvany a prudký tok vody v korytě říčky byl ale velkou odměnou a lákal k pokračování cesty. Tak to nevzdávám a najednou BÁC, přes pěšinu protéká mělký potůček, z obou stran lemovaný opravdu prudkými a ledovými břehy. Sice asi metr a půl hluboké, ale TO NEDÁM! Přece se nevrátím, chci vidět přece vodopád. Tak hezky sednout na zadek, šup do potůčku a nahoru doslova po kolenou... A je to, DALA JSEM TO!!
Manželský pár, který mne z povzdálí sledoval, se pak ke mně připojil a v dalších krkolomných úsecích mi byl oporou. To na mne ale čekala ještě jedna nebezpečná situace, přechod přes lávku. Ta byla celá pokrytá do špičky sešlapaným a zmrzlým sněhem. Se staženým zadkem, srdcem bouchajícím až v krku a posunováním bokem jsem tak trochu připosraně lávku zvládla. Pohled dolů, kde se asi ve čtyřmetrové hloubce točí ledová voda, a představa uklouznutí, to byla síla... Ale přesto jsem se odvážila párkrát pustit zábradlí a uděla tu vytouženou fotku.
Dále to už byla brnkačka, pohodlná cesta po silnici, všude spousta zachumlaných smrků, prosvítající sluníčko a modré nebe. Krása. Ještě jsem se zastavila při cestě v malém mysliveckém muzeu, expozice lesních zvířat a mnoho jiných byly hezkým zakončením cesty. Zpět jsem se vydala linkovým autobusem do Tanvaldu, když jsme jeli přes Kořenov, vzpomněla jsem si na naše setkání před lety. V Tanvaldu hupky na přistavený vlak a okolo osmnácté hodin mne již vítalo štěbetání na volno puštěných papoušků.To bylo "keců", že jsem se tak dlouho neukázala.
Takovéto toulání, všechny smutky zahání.
Zdraví vás velice, se zdravými údy žijící turistka Bertice.
