To byly časy: Prvomájové průvody a jiné maškarády

Při čekání v prvomájovém průvodu chlapci zabodli sovětskou vlajku do kanálu. Průšvih to byl neskutečný.

Neměla jsem ráda to, co se ode mě požadovalo, aniž bych já sama chtěla. Co jsem dělat musela a nebavilo mě to. Za ty roky toho bylo v práci i v soukromém životě dost. Abych zůstala u tématu, z prvomájových akcí si toho mnoho nepamatuji. Určitě si pamatuji jedno, a to úplně přesně a jasně. Svého tátu. Můj táta byl totiž zamlada pro svoje názory, kterými se netajil, na pár let umístěn do státního bydlení, kde obvykle nebývají vycházky. Nebyla jsem ještě na světě. Tehdy se nesouhlas s politickými procesy, jako s Miladou Horákovou, trestal hodně tvrdě. Asi se i dost ponaučil, asi tam i dost zkusil, protože si potom svoje názory nechával pro sebe. Dobu sametové revoluce proseděl u televize a rádia a jeho výraz získával čím dál víc spokojený vítězný nádech. A i když mlčel pořád, všichni jsme věděli, co ten výraz znamená. Dočkal jsem se! Dočkal se ještě rehabilitace a odškodnění. Pro něj ale bylo důležité, že se toho chvilku před důchodem dožil. Tak k tomu prvomájovému tématu. Co ten táta dělal, když nejen my, děti, matka, sousedi, jeho spolupracovníci, zkrátka všichni, které neomlouvala nemoc nebo jiný vážný důvod, táhli chtě nechtě do průvodu? Nic. Představte si, že nic. Ráno se sebral, vzal si svačinu, odjel na zahradu, a tam zůstal až do pozdního odpoledne. Když byla zima, v chatě si zatopil, když bylo teplo, i se při práci opálil. Vrátil se spokojený a určitě si o těch, co se nechali nahnat na tuhle povinnou akci, myslel svoje. V práci z té neúčasti nikdy nic neměl. Jeho nadřízení věděli, že by ho tam stejně nedostali, tak se na to rovnou vykašlali. Takže hlavně si z dob volného pracovního dne s datem 1. máje pamatuju na toho našeho tátu.

Tak nevím, kdo tam vlastně byl, když všichni utekli ? :-))

Jako holce se mi průvody líbily,hlavně alegorické vozy,ty byly dost hojné tak do pol.60.let ,to jsme se dívali z chodníku.Později už nebyly,tak jsme bývali doma.Na 1.máje jsme se jako děti dožadovali podkolenek,ale někdy padal i sníh,tak jen málokdy jsme si je mohly vzít. na ZDŠ jsme do průvodu nechodili,to až na gymplu,kde se muselo aspoň na srazu ukázat,aby byl pokoj.Jednou jsme nafasovali třepetalky,tak nám bohužel nezbylo,než přežít všechny ty cancy (= projevy) a pořvávání trapných hesel,protože jsme museli vlaječky donést k náklaďáku vrátit. Později jsem už nešla nikam,ani v práci to po mně nikdo nechtěl.V Pionýru jsem byla ani nevím jak,když na schůzky jsem nechodila - v té době jsem měla housle,ale odznak a šátek mi tř.uč. dala - bez nějakého obřadu.Tehdy všichni,co měli pěkná vysvědčení,byli vzati do pionýra,aniž by tam chtěli být.Na gymplu v 1. ročníku byl na škole Leninský svaz mladých (r. 1970),to byl předchůdce SSM. Nikdo tam nevstoupil,ale ve vyšších ročnících šli do SSM kromě mne a Ještě 1-2 spolužáků všichni,aby měli body na přijetí na VŠ.Do KSČ z naší třídy vstoupily dvě děvčata - tedy nejdříve za kandidátky. Co jsem byla v zaměstnání,tak na našem pracovišti nebyl nikdo v KSČ,později jen vedoucí.Pamatuji si,jak na schůzi ROH v r. 1978 jsme měli podepsat odsouzení Charty 77,načež jsme všichni řekli,ať nám to dají nejdřív přečíst,o čem to je,a pak se uvidí.Šéf sbalil papíry a nic.....se nestalo.

Jinak všechno vždycky záleží na jednotlivcích, každý tu dobu bral po svém. Já to rozhodně nenapsala, abych byla nějaký "generál po bitvě", ale spíš jako takové úsměvné povídání, jak je ostatně mým zvykem , tak to tak, prosím, berte :-))

Ještě pro Ivu K. dodatek: Když tak o tom uvažuji, dostala jsem se tam bez toho, abych byla v SSM a jinde asi hlavně proto, že potřebovali písařky schopné psát a komunikovat v angličtině a ruštině, a to jsem tenkrát splňovala. Nebyla to žádná vedoucí funkce, to by asi bylo horší, máte pravdu... :-))

Podle komentářů mám málem pocit, že tu jednotlivě máte vyplnit dotazníky k získání bezpečnostní prověrky. :-D

Souhlasím s panem Dostalem. Každá doba má plusy i mínusy. A po bitvě je každý generál.

Pamatuji se na řazení za školou, byla mi zima v košili, pak povinně na náměstí před tribunu. To bylo na základě. A potom jen radostné toulání a mlsání dobrot, na každém rohu. Na střední to už byla sranda úplně. Strašný byl tlampače umístěny proti našemu domu a ten vyřvával už od 6 budovatelské písně. A také povinně dvoje prapory na domech. Úsměvně na to vzpomínám.

Jako dítě školou povinné jsem o 1. máji moc nepřemýšlela. Šla jsem tam, protože se to ode mne vyžadovalo. Naopak na lampionové průvody u příležitosti VŘSR jsem do nedaleké Stromovky chodila ráda. Na VŠ jsem byla přijata i bez předchozího členství v SSM na gymnáziu. Vstoupila jsem do něj až poté, co o to požádala mne a další dvě spolužačky naše skupinová učitelka - nechtěla mít nepříjemnosti. Poté, co jsem nastoupila do zaměstnání, jsme si s kolegy průvody užívali. Dostavili jsme se na Letenskou pláň, někteří i se svými partnery a dětmi, ukázali jsme se naší paní ředitelce a po chvíli se vytratili. Na výlet mimo Prahu, zakončený v hospodě.