FEJETON: Neprchejte, věci mé!

Několik těch mlčenlivých soudruhů mi přineslo pár velmi krušných chvilek. Ovšem té radosti, když se věc objeví. Ta je k nezaplacení. Tím spíš, že ji míjíme, přehlížíme, máme ji na dosah, a přitom ji pořád marně hledáme. Nejlépe je, mít skutečně jen to, co opravdu potřebujeme. A nestěhovat to jinam. Velmi mě pobavila známá, jíž se rozprchly děti i muž. Žije sama. V původním velikém bytě. Ona potřebuje všechny pokoje, všechny úložné prostory. Kde mělo dřív věci pět lidí. Ta teda z toho hledání asi nevyjde!

Já myslím, že se ty věci prostě nudí, a že nejpoťouchlejší jsou důležité dokumenty a lejstra všeho druhu. Dávám je na jedno místo, ale když je nutně potřebuji, nikdy tam nejsou a záhadně a jakoby nic se objeví, až když si složitě seženu jejich kopii :-))

Jsem ráda, že je nás víc, kterým jejich věci dělají zlomyslnosti. Dostala jsem kdysi kávovar. Překážel mi na lince, tak jsem ho uklidila a také mám ráda klasického českého turka. Ale vyšel tu nedávno článek, kde autor chválí a experimentuje. Tak jsem dostala chuť na napěněné kafe. A nenašla kávovar. Je hluboce uražený,ale nevzdám to a doufám, že se mi objeví. Vždyť přece není propiska.

Ano, také už dlouho jsem toho názoru, když mne mají moje věci rády, vrátí se ke mně....?. No a poslední ztracenou a nalezenou věcí byla moje no vám zubní protéza. Vyzvedla jsem si ji na ztrátách a nálezech města.... No a ostatní to by vydalo na román ☺

U mne se nejčastěji ztrácely - nebo spíš schovávaly - tužky, propisky, občas hřeben... Klíče musí mít jediné stálé místo, jinak hrozí nebezpečí, že zmizí v černé díře, která se v mém bytě určitě nachází. Ode dne, kdy se ke mně přistěhovaly obě kočky, Babeta a Waldemar, se stále ztrácejí různé hračky - míčky, kaštany a především plyšové myši. Bohužel se velmi často "ztratí" i kočky. Především, když si lehnou na deku, se kterou barevně úplně splynou, nebo se na trochu vyvýšeném místě přitisknou tak, že se stanou neviditelnými. A pak se ještě baví tím, že je někdo hledá.

Moc roztomilá a krásně napsaná úvaha, hezky se to četlo. A ty svoje "hříšníky" já dovedu za tu jejich schovávačku ztrestat. Brejle za trest musely strávit zimu na chalupě mezi barvínkem na skalce, hajzlíci, vysvobodila jsem je až při jarním plení.

Tak proto postrádám již dva hřebeny z předsíně, odešly a již se k babce nevrátí, asi je to čekání za dveřmi přestalo bavit a šly také do světa.

Tak o zatoulaných věcech bych mohla napsat celý román. Zlatá náušnice nalezená bůhvíproč při jarním tání v hromadě sněhu ometeném z cestičky k domu, klíče schovávající se v pytli se starým papírem, zápisník se všemi potřebnými telefonními čísly (ještě nebyly mobily) donesený neznámou osobou po téměř roce ke mně do práce a tak dále. Teď už vím, že mi všechny tyhle neplechy provádí skřítek Domácníček. Už jsem o něm také kdysi psala. Poslední roky se soustředil hlavně na schovávání brýlí a přepisování dat v kalendáři u důležitých schůzek. Občas ho slýchám, jak se mi zlomyslně směje. To když hubuju při objevení jeho další neplechy.

Vřele souhlasím. Snažím se dávat tyto věci stále na stejné místo a když je tam nenajdu, je zle. Vždy nadávám na sebe a teď vidím, že za to nemohu, ony prostě utečou. Řešením by bylo, věšet si podobné věci na šňůrku na krk. A bylo by po starosti.

Krásně napsáno :)