Články na i60 máme ke čtení a máme i prostor se k nim vyjadřovat. Článek Nesesmilníš mne přivedl k této úvaze:
Nejrozšířenější duchovní směr v Čechách je Něcizmus. Jo, něco je nad náma. To něco se mnou musí být spokojeno. Nikoho jsem nezabila, nekradu jako tamten a tuhle jsem dala dvacku žebrákovi. To musí stačit.
Když se podíváme kolem sebe, očividně to nestačí. Problémy rostou tak, že to k optimismu zrovna nevybízí. Tak kde je ten Bůh?
Bůh nám dal desatero. To desatero nějak začíná: V jednoho Boha budeš věřit. Až teprve pak následuje, co se Bohu líbí (světit jeden den k Jeho chvále) a co se mu nelíbí (nesesmilníš) a ostatní si v Bibli najdete v knize Exodus (druhá Mojžíšova) ve dvacáté kapitole.
Lidé, kteří jsou vychováni v tom, že se Bůh dívá a potrestá je, se některým problémům opravdu vyhnou. Ale jsme jen lidi, bez hříchu neumíme žít. Jak tedy poslouchat Boha, když to vlastně nejde?
V jedné křesťanské diskusi se moderátor ptal posluchačů, co křesťan musí. Jedna z odpovědí zněla: Musí milovat bližního svého. Musí milovat? Museli jsme milovat Sovětský svaz a jsme rádi, že jsme z toho venku. Muset milovat je nesmysl.
Co tedy křesťan musí? Musí dávat na chudé a pouštět před sebe lidi ve frontě? Musí si nechat všechno líbit? To vše funguje jen v některých situacích. Ale ve kterých?
Křesťan se musí Boha ptát, co má dělat. A hledat Boží odpověď. Tak teď asi přestanete číst a budete si říkat: Bába se zbláznila, slyší hlasy, to je jasná diagnoza.
Jenže i vy můžete udělat tu zkušenost, že se Boha zeptáte: Co mám dělat? Co mám dělat v situaci, kdy se partner chová tak, že nejlepší by bylo umlátit ho tupým předmětem? Co mám dělat, když soused spoléhá na to, že schody v domě vytřu za něj jako minule? Co mám dělat, když jsem našla plnou peněženku? Co mám dělat v této konkrétní těžké situaci, se kterou si nevím rady ani já, ani lidi okolo? A pak následuje to napínavé: vyhlížet Boží odpověď. Vsadím kytaru, a že mám jenom jednu, že vám Bůh odpoví. Každému, kdo bude chtít slyšet. Je v tom ohromně vynalézavý a promlouvá ke každému přesně tak, jak ten dotyčný potřebuje.
Tohle jsem se začala učit ve čtyřiceti. To už jsem v životě leccos zpackala. A Bůh mi poradil odpustit manželovi. Takže jsme se tenkrát nerozvedli a naše děti se učily Boha poslouchat od školního věku. Dvě ze tří dětí vystudovaly biblickou školu naší církve, našly tam životního partnera a žijí ve spokojeném manželství se svými dětmi. Nejstarší syn Boha neposlouchá a jeho život nám opravdu nedělá radost a věřím, že jemu taky ne. Že se může vrátit k Bohu a začít znova - to ví, ale ještě to neudělal.
Naše věřící děti si daly od Boha poradit při výběru životního partnera a neměly sexuální zkušenosti před svatbou. Nyní jsou jeden s druhým spokojeni tak, že další sexuální zkušenosti dělat nemusí. Sex je krásný Boží dar, ale když s ním zacházíme jinak, než Bůh radí, jen si přiděláváme problémy. I s tím v naší církvi někteří udělali své zkušenosti.
Kdysi jsme u táboráků zpívali: Tak už jsem ti teda fouk, prsten si dej za klobouk, nechci tě znát a neměl jsem tě rád, to ti říkám rovnou. My jsme to zpívali, naše děti to žijou a všichni jsme z toho tak akorát nešťastní.
Já vím, i křesťané se rozvádějí, zpackat se dá leccos. Ale Bůh je Bohem nových začátků. Vždycky se dá k Bohu přijít a nechat se z té šlamastyky vyvést. Jenže to musím uznat, že nějaký Bůh je a že je chytřejší než já.
V roce 2022 vám všem přeji setkání s milujícím a moudrým Bohem. S jeho pomocí zvládnete vše. I samotu, protože kdo chodí s Bohem, ten vlastně nikdy není sám.
