S věkem jako takovým nemám problém, vadí mi však stárnutí. Stárnu velice nerada. Sotva se zabydlím ve svém věku, přijmu jeho pozitiva i negativa, bác ho – a všechno je úplně jinak.
Nebylo tomu tak vždy. Pamatuji se, že jsem v raném dětství těžce nesla svůj nízký věk. Nikdo mě nebral vážně, mé hlubokomyslné úvahy vzbuzovaly smích a poznámky typu – jak na to to dítě přišlo? Nechtěla jsem být dítě, chtěla jsem být dospělá paní, které každý naslouchá, když vede řeči s ostatními dospělými paními. Sotva jsem přišla na to, že dětský věk má i své výhody, že díky dětské roztomilosti mi lidé promíjejí i to, co by u jiných neprošlo, dostavila se prepuberta.
Zkoumáním v zrcadle jsem zjistila, že jsem nemožná, příšerná, místo nosu pršák, brýle jsem schovávala, aby o nich nikdo nevěděl, oči se snažila zvýraznit matčinou řasenkou. Nebýt toho, že jsem potkala tátu zrovna, když jsem takto patřičně zvýrazněná kráčela na hodinu hudební výchovy, mohla jsem být na chvíli alespoň trochu krásná. Byla jsem ale vrácena domů a potupně umyta.
Docela se mi v tomto období začalo líbit, ale přece jenom jsem postrádala možnost beztrestně vylepšovat svůj zevnějšek jakýmikoliv prostředky , barvičkami, ozdůbkami.Než však stačili rodiče několikrát vyslovit okřídlenou větu - na tohle máš dost času - přehnala se puberta, a v těsném závěsu teenagerovské roky.
Tohle stárnutí jsem přivítala s jásotem a s převzetím prvního občanského průkazu jsem začala uplatňovat svá práva dospělého jedince. Plula jsem na vlně prvních lásek, přátelství – a občas se odněkud z koutku nesměle ozvalo také studium na střední škole. Došla jsem k poznání, že ani s mým zevnějškem to není tak nejhorší. Oči nejsou malé, jenom s nimi krátkozrace mžourám jako krtek, nos pršák se už nějak ztratí a vlasy - docela jdou.
Na pozadí okupace naší země sovětskými vojsky jsem se rozhlížela po světě, poznávala jsem zákoutí lidských povah a charakterů a snažila jsem se v tom složitém světě nějak zorientovat. Pořád jsem se stárnutím nespěchala, bylo mi v tom radostném mladém věku docela dobře. I když jsem si však po nástupu do zaměstnání ponechala všechny atributy mladého bezstarostného člověka, stárnutí se nenechalo oklamat a stárlo si tiše a vytrvale.
Nedalo se nic dělat, musela jsem konečně dospět. Postavit se čelem k postupující normalizaci, vdát se, založit rodinu a žít svůj život. To období trvalo docela dlouho, stárnutí jako by neexistovalo, až jsem se ocitla na prahu padesátky. I když jsem si díky své fyziognomii mohla s úspěchem deset let ubírat, stárnutí opět stálo za dveřmi a potměšile sledovalo mou snahu ignorovat ho. Pomalu mě doprovodilo směrem k seniorskému věku a na té cestě jsme se sblížili.
Už spolu nebojujeme. Společně se setkáváme s přáteli, bojujeme s nemocemi, prohlížíme vrásky, které se nám usazují v obličeji a učíme se s nimi žít, společně vybíráme optimální barvu pro mé šediny, užíváme si aktivit, na které jsme dosud neměli čas, společně se dopracováváme k životní moudrosti a humornému nadhledu. Jde to ztuha, stárnutí je vždy o trochu napřed.
Takže mi nezbývá, než doufat, že se nepožene příliš rychle, a dopřeje mi ještě další dosud nepoznané zážitky. Nemusí to být zrovna umělá kyčel, zubní protéza, nebo polohovací lůžko, věřím, že i v pokročilém a pokročilejším věku se lze učit nové věci, poznávat nové přátele, nová místa, žít zajímavý život .
Dokud já a mé stárnutí neprojdeme tou branou zvanou „navěky věků“.
