Léta pionýrská 1

Byla jsem i v Pionýru i v SSM, tam to byla docela sranda, na vesnici to bylo ûplně jiné, nikdo nás nebuzeroval, bylo to hodně veselé a alkoholické.

Dovolím si jedno upřesnění: Citovaná písnička vůbec nepojednává o pionýrech s červenými šátky, ale o pionýrech čili zákopnících, též ženistech, tedy o vojácích. Když se podíváte na další sloky s mírně erotickým vyzněním, je to jasné.

Myslím, že jsem tu už nedávno své vzpomínky zveřejnila. Tatínek, kterému poúnorový vývoj hodně zničil život, nechtěl, abychom byly v Pionýru, takže jsem vstoupila až po 6. třídě, když umřel. Už před tím nám ruštinářka donesla adresy sovětských dětí. Většinou se kromě jednoduchého dopisování i vyměňovaly šátky. Já jako nepionýrka žádný neměla, tak abych nebulila, šla se mnou maminka šátek koupit, aby táta nevěděl. Po vstupu do Pionýra jsem se zúčastnila sice nějakých schůzek, ale vůbec nic si z toho nepamatuji, neprovozovali jsme žádnou zajímavou činnost.

Jendo, zajímavá vzpomínka. Šátkování si nepamatuju. Učila jsem se dobře, byla jsem tedy nejspíš "šprtka". To slovo velmi nemám ráda. Při různých výročích jsme museli stát v pionýrském kroji u pomníčků. Co se týká "politického zaměření", vnímala jsem rozdíl mezi tím, co říkají a jak se chovají rodiče a co se učíme ve škole.