Aničko, nesu vám čajíček. Zdrobněliny jmen používáme často, někteří lidé jsou ale na ně hákliví

Nesnáším, když mi lidé říkají Markétko. Říká se mi Már, Markí, Maky, Markét, Markéto, z legrace Markule, ale Markétka opravdu nesnesu. Většina lidí mi řekne: "Vždyť je to strašně hezký!" ale pro mě to je jako nadávka. Jednou, když jsem byla malá, jsem se byla podívat na den otevřených dveří do kroužku keramiky. Po pár dnech jsme si s mámou přišly pro naše výrobky. Na mém výrobku byl nápis "Markétka" aby se vědělo, kdo to udělal. Úplně mi to v té době keramiku zprotivilo a i teď, když vidím moje staré výrobky, rozesmutní mě. Připadám si jako náročná, když lidi opravuji, ale mě to vážně vadí. Rovněž nesnáším když mi někdo říká za každým slovem zdrobnělinu, jak už popsala Elena Valeriánová, jako například: "Markétko, tady máš dáreček, zavři očíčka a nastav ručičku..." Stačí snad: "Maky, tady máš dárek, zavři oči a nastav ruku", ne? Kdo je stejného názoru ať napíše.

Lidem, kteří mi říkali Maruško, jsem nevěřila, že jsem jim opravdu tak milá. Na zdrobněliny jmen dospělých jsem si zvykla až v církvi. Máme tam moc milou maminku čtyř dětí, které automaticky říkám Pavlínko. Máme tam i Slávečka, obětavého pracovníka s dětmi, máme tam Zdeničku, Zdena je máma, aby se to odlišilo. Všem zdrobnělinami neříkám, ale k někomu ta zdrobnělina tak nějak patří.

Zdrobnělinu mého jména nesnáším, je jen pár jedinců, kterým to toleruji a není to nikdo z rodiny. U někoho mi to přijde normální, znala jsem pár kolegyň, u kterých to bylo přirozené. Nepoužívám to ani u našich dětí, jen vnučka je Anna a Anička je normální.

Zdrobněliny nesnáším hlavně u oslovování, a když se vyjadřuje dospělá osoba. Dnes mě třeba nadzvedl popisek u fotky "Koníček". Takhle se vyjadřují děti v mateřské škole.

Snad ještě horší než zdrobnělina je mladá paní. Občas je to k pláči. V mládí jsem byla víc než vzteklá,když mi jedna paní říkala Dáda,to mi hlava nebrala.

Když bylo synovi asi sedm let byla jsem s ním na odběr krve z prstu. Když jsme vyšli od lékařky šel vedle mě kus cesty celý nasupený. Tak jsem se ho ptala, co mu je, že přece ten píchanec nebolel. A syn na to: bolel, protože já nemám žádný prstíček a nedostal jsem píchaneček a doktorka mi nemá říkat Jeníčku! To mu bylo sedm. Mně bylo asi šedesát a poprvé jsem šla na akci pořádanou nějakým spolkem žen - Den seniorů. Připadala jsem si, že ty mladice, které akci měly na starost, si o nás ostatních myslí, že jsme infantilní a slintající stařeny a staříci. Každé druhé slovo zdrobnělina. Dáreček, židličky, kafíčko, ... A pak jsem si uvědomila jedno, že ta "děvčátka" mají vlastně už taky pět křížků na hřbetě. Víckrát jsem na takovou akci nešla.

Dobrý den, zajímavý článek. Čeština je zdrobnělinám příznivě nakloněna. Angl. je v tom jiná, v podstatě mají jen "little" čili "malý" plus jméno nebo podstatné jméno. Zato španělština zdronělina jen hýř1, přidává se koncovka "ita" a "ito" a to nejen k vlastním jménům, ale i k podst. jménům. Divte se, dokonce i číslovkám: například dvě - dos, zdrobnělina dositos. Zdrobňuje se mnohem více než u nás zvláště v Latinské Americe.

Já tedy zdrobnělinu svého jména nikdy ráda neměla. Snad ještě variantu "Evča" a jako malá jsem měla ráda variantu "Evulína". Teď bych ráda byla už jen "Eva", ale bohužel ta odporná zdrobnělina měl pořád všude pronásleduje, ať se tomu bráním jak chci, asi kvůli mému malému vzrůstu.

Myslím, kdo nesnáší zdrobnělinu svého jména, že se ozve. Myslím, že moc zdrobnělin nepoužívám.

Dlouho jsem si nemohl zvyknout na to, že lékaři, hlavně kardiologové, říkají místo "srdce" "srdíčko". Kladl jsem s otázku, jestli to patří spíše mezi "bolí mě nožičky, ručička" nebo mezi "pličky, bůček, stehýnko nebo křidýlko". Nakonec jsem došel k závěru, že je to asi takové, jako když mi lékař řekne "měl byste víc chodit na sluníčko" (a ne "na slunce"), to mě přece taky neuráží, že.