Aničko, nesu vám čajíček. Zdrobněliny jmen používáme často, někteří lidé jsou ale na ně hákliví

No já nevím, jak vám, ale mně můžete klidně říkat Borče, Mistře, Všehomíro nebo prostě Šéfe. Pro manželku jsem někdy Olďas, teda jestli slyším dobře...

Mám kamarádku, která je křtěná Miluška. Říkáme jí Mílo.

Občas někdy jsem použila zdrobnělinu jména např. Evě říkám Evko, Haně občas Hani a mně zase přátelé řeknou Jarmil. Můj druhý manžel mi oslovoval Jájo a já ho Kájo. Jak mám vědět, že když oslovím někoho na íčku oslovím např. paní Maruško, tak z toho má osypky. Většinou, pokud jsem si s někým osobně neznám, nepoužívám tykání, používám oslovení paní(pane) xy

V době, kdy jsem chodila do školy a pak učila němčinu, se většinou žákům říkalo příjmením (Pivcová, pojď k tabuli). Jeden značně starší kolega učitel mi doporučil říkat žákům jmény, že jemu se to osvědčilo. Mně vždycky také. Zdrobněle jsem ale oslovovala jen ta děvčata, u nichž mi originál připadal na dítě trochu chladný (Marie, Anno, Jaroslavo...). Zde jsem si navykla jmenovat řadu čtenářek zdrobněle z obdobného důvodu. Sama své jméno jako zdrobnělinu nemám ráda, jsem zvyklá na Zuzku. Zdrobněliny věcné velmi těžko snáším, někdy se mi přímo "ježí srst". Např. při vaření s J. Bohdalovou a jejími rajčátky, máslíčkem, masíčkem atd. Babičko mi zatím ještě nikdo neřekl.

Pracovala jsem v DD. Vždy jsme se nového klienta ptali, jak si přeje, abychom ho oslovovali. Převážná většina chtěla oslovení pan/paní + příjmení. Výjimečně si přáli oslovovat křestním jménem.

Od dětství jsem zvyklá na oslovení Aničko. Naopak nelíbilo se mě nikdy Ančo, Andulo. Oslovení Anko snesu, ale že by se mě líbilo se říci nedá. Jinak zdrobněliny, čajíček, kafíčko, zelíčko, gulášek apod. bych snad uplatnila jen pokud jde o malé děti. A co se oslovení babi či babičko týče, tak na to mají právo jen moje vlastní vnoučata. Pro nikoho jiného babičkou nejsem.

Čeština umožňuje jména všelijak tvarovat - Anna se dá říci aspoň deseti způsoby, a mně se to líbí ... V práci jsme byly tři Hany: Hanka, Haník, Hanička, a bylo jasno :-) Samozřejmě, když má někdo "osypky" z toho, když se mu řekne zdrobněle, tak to má říct a nikdo mu tak říkat nebude ... A ostatní zdrobněliny? Říct jich sedm v jedné větě, to asi není ono, ale proč je neříkat občas - s kolegyněmi a kamarádkami běžně chodíme na kafíčko, vyjadřuje to, že se na to kafe, a hlavně na sebe těšíme ...

Už ve 3 letech jsem se zlobila,když mi někdo chtěl říkat "Leničko"...Já nejsem Lenička,já jsem Lenka. A tohle platí dodnes. Oslovení příjmením je takové odtažité a úřední,kdybych byla náhodou někde v ústavu,tak by mě měli oslovovat "paní Lenko" , to bych snad vydržela. A oslovení "babi" nebo dokonce "babino",tak to bych dotyčného hnala berlí až před barák!!!

:-) :-) Obecný problém mazlavé mazlivosti, netýká se jen zdrobnělých oslovení, ale též různých mňamek, :-) dokonce je i korektor toleruje, :-) korektní dohodou se to snad jako problém poddá. :-) :-)

Zdrobněliny nesnáším. Díky svému jménu. Pamatujete si před padesáti lety? Když někdo z kluků něco provedl, tak následovalo od učitele (ky)... ,,Hodil jsi houbu po panu školníkovi? Tak pojď miláánku pěkně k tabuli." Milánek byl Petr, Honza, Kuba... co já vím kdo a vždy to bylo s malým ,,m", jenže jak jsem slyšel ,,milánku" tak jsem sebou vždy trhnul. :-D Dnes bych je možná mohl žalovat za zneužití jména, nebo značky. Nebo duševní újmu.