Geny nevyčůráš... nebo ano?

Jo, časy se mění! Co by naši dědové a babičky nazvali jako totální rozklad v tradičních vztazích ve společnosti, hlavně rodiny, tak je dnes považováno jen za příjemné zpestření života a žádoucí a preferovanou jakoukoli jinakost v době, kdy se smí úplně všechno v rámci hesla „NIC NENÍ TAK ŠPATNÉ, ABY NEMOHLO BÝT JEŠTĚ HŮŘE, TAK SE HLAVNĚ VESELME!“

Vaše rodinné příběhy se mi moc líbí. Na otázku v nadpisu musím napsat, že ani náhodou. Často bohužel. Ale o to jde, takže vlastně všechno je, jak má být. Kdo si myslí, že si příbuzné nevybíráme, byl by asi překvapen. O to důležitější je, jak s nimi vycházíme. Někdy můžeme být i příjemně překvapeni. Bratr měl vždycky neskutečné výhrady vůči otci. Nejenže vypadá jako on, také se chová stejně, přestože mu to vždycky vadilo. Se svou sestrou jsem se skoro neznala, i když jsme vyrůstaly spolu, dokud jsem se nevdala a neodstěhovala. Léta jsme se vídaly minimálně, abychom ve stáří zjistily, jak jsme si podobné. Kupovaly jsme si stejné věci - nábytek, bytový textil, i nože např. Máme velmi podobné názory, ale už nic nedohoníme, jen si jednou týdně popovídáme telefonem, dokud to tu jedna z nás nezabalí. Užívejte si plnými doušky všeho, co vás v rámci rodiny těší.

To mám radost, paní Heleno, děkuji Vám, moc jste mě potěšila... Přeji Vám všechno dobré a věřím, že se třeba setkáme i osobně. Možná k tomu bude příležitost právě na íčku...

Paní Švejnohová, pamatuji si vás z rozhlasu, kde jste měla svůj pořad. Nejsem tady na Íčku moc dlouho, něvěděla jsem, že tu píšete glosy. Tak jsem si je teď našla a pročítám je. Jsou fajn, milé i vtipné. Tak to jsem ráda, že jsem vas tu "našla".

Velká rodina je radost. A když jsou fungující vztahy i mezi vyvdanými či vyženěnými dětmi, je ta radost o to větší. A já mám radost, že jste se zase s námi podělila o váš rodinný "zážitek."