(ilustrační obrázek dom U Dělokříže )
Repasovaná fasáda historického domu, bývalé hospody, kde se scházeli pražští anarchisté v 19. století a kde jsem sedm let žil na konci horní pavlače.
Jak jsem se stal podezřelým z vraždy
Patřím k lidem, kterým se vždy příčilo jakékoliv násilí ať již na lidech nebo na zvířatech. Míval jsem potíže i s usmrcováním štědrovečerního kapra, než jsem manželku přesvědčil, že Štědrý večer můžeme prožít i s kuřecím řízkem k bramborovému salátu.
O to vice mne překvapila situace, kdy jsem byl nečekaně podezříván z násilí a vraždy na jedné své údajné milence. Ve svém věku 29 let považovaný v té době již za starého mládence, mne spolupracovnice v kanceláři i laboratoři kritizovaly, že jsem podivín a mrzout, že dosud nejsem ženatý a nemám děti a že jednou skončím jako nevrlý zlý dědek někde ve starobinci.
V té době se např. v populárních článcích na téma seznamování psalo, že pro vážnou známost nejsou vhodné nějaké taneční kavárny, nýbrž dobrou možností jsou např. odborářské rekreace nebo seznámení se slečnou o přestávce divadelního představení, kdy po oduševnělém rozhovoru je možné dotyčné dámě nabídnou doprovod a při té příležitosti si domluvit další schůzku. Jedna taková varianta „správného“ způsobu seznámení se mi stala do jisté míry osudnou. Koncem šedesátých let jsem si i jako špatně placený výzkumný pracovník mohl dovolit alespoň jednou týdně navštívit nějaké divadelní představení. Dle svého zvyku jsem kolem sedmé hodiny začal obcházet svá oblíbená pražská divadla od Karlína až případně k Národnímu divadlu. Vždycky jsem nějaký lístek sehnal, ať již ještě u pokladny nebo od diváka, kterému se z nějakých důvodů nedostavil partner nebo partnerka. Jednou u pokladny v Divadle komedie jsem uviděl stát osamělou ženu (29), která mně nabídla k prodeji volný lístek. Dotyčná žena přestavení silně prožívala (dávali komedii, mám dojem, „Postarej se o Amálku“) a chvílemi jakoby nenápadně přikládala ňadro na předloktí mé ruky na opěrce křesla. Budilo to dojem, že bude následovat více než zdvořilostní konverzace o hodnotě dotyčného představení. Pochopitelně jsem jí navrhnul doprovod k nádraží, kde měla odjet posledním vlakem směrem na Benešov. Dotyčná žena ovšem svým vyprávěním cestu k nádraží tak protahovala, že ji poslední vlak nakonec ujel. Bylo jasné, že ji budu muset nabídnou přenocování a odvedl jsem ji do svého staromládeneckého „kutlochu“ na konci horní pavlače starobylého domu „U dělokříže“v Karlíně. Jak se ukázalo, dotyčná žena Zuzana byla vdaná matka dvou dětí a ujistila mne, že si s případnou nevěrou nedělá hlavu, neboť její manžel je po zásluze zavřený, protože se dopouštěl nějaké nepřístojné šmeliny. V posteli se pak ukázalo, že Zuzana je velmi náruživá, po první „hodinovce“ se slastně protáhla a prohlásila, že to bylo pěkné, ale že dosud není ukojená a já musel pokračovat další „hodinovkou“. Poté, co jsem ji doprovodil k jitřnímu vlaku, zbývaly mně ani ne dvě hodiny spánku před odchodem do zaměstnání. Tyto „vášnivé“ noci pokračovaly minimálně třikrát týdně a na mém fyzickém stavu se nevyspání začalo projevovat. Zuzka se mi později svěřila, že její sexuální touha je neukojitelná, že dokonce píše i inzeráty, aby sehnala nějakého chlapa na každodenní sex blízko svého bydliště.
Projevů mého nevyspání si všimly i mé starostlivé spolupracovnice a jednou během svačiny jsem přes závěs k mikroskopu zaslechnul, jak se o mně baví, že mne má vědecká práce zřejmě vyčerpává a mé dlouhodobé pokusy se záhadnými křehkými lomy mi asi nevycházejí a že bych zřejmě potřeboval nějakou ženskou, která by mne přivedla na jiné myšlenky. Pro tuto mou „záchranu“ se cítila být povolána nedávno rozvedená Evička, se kterou jsem měl před deseti léty coby ještě s pannou těžce uvěřitelný „mravopočestný“ příběh v posteli při její služební cestě do Pardubic, kde jsem studoval VŠ (což by ovšem bylo tématem na samostatný fejeton). A tato dobromyslná žena se rozhodla mou předpokládanou konkrétní situaci řešit. Ještě téhož večera u mne zazvonila a pod záminkou, že potřebuje zjistit jak si žiji a nepotřebuji-li pomoc v domácnosti. Hned mi začala trochu uklízet mou pracovní ložnici, umyla i jediné úzké okno do ulice a když jsem ji skromně pohostil plátky levného koňského salámu osmaženého na cibulce a sklenkou pampeliškového vína, došlo i na přiměřené muckání u gauče. Evička se začala ochotně svlékat, při čemž jsem jí „zdvořilostně“ pomáhal. Když už byla svlečená, učinil jsem bezděčně jeden dotyk, který ji velice vzrušoval. Veden výzkumnickým instinktem jsem v příslušných dotecích pokračoval, očekávaje „co bude dál“. Evička se vzrušovala čím dál tím více a doprovázela to stále zesilujícím vzrušeným křikem a pak mne strhla na sebe aniž mi dal možnost se alespoň částečně svléct a já cítil, jak ji v tepnách na stehnech buší krev, než s hlasitým výkřikem „Miláčku, já z tebe umřu!“ upadla v křečích do bezvědomí a zůstal bezvládně ochable ležet. Vyděsil jsem se, neboť jsem někde četl, že některé ženy mohou v důsledku enormního asexuálního vzrušení i náhle zemřít a pokoušel jsem se přimět ji k probuzení. Na má uklidňující slova Evička reagovala chvílemi z mrákot jen nepravidelně pouze pološeptem a tak jsem se rozhodl pomoci jí šálkem silného čaje. Když jsem už jsem sléval čaj, ozval se u dveří do bytu hlasitě zvonek. Otevřel jsem okénko ve dveřích na pavlač a uviděl tam dva mladé rozpačitě se tvářící policajty. Ti se mi začali omlouvat: “Nezlobte se soudruhu, že sem přicházíme teď po deváté hodině, ale měli jsme hlášení, že tu mohlo dojít k nějakému úrazu“. Povídám: „Žádný úraz soudruzi, jenom náruživější orgazmus!“. Vtom mi za zády zašveholil hlas Evičky: „Copak se děje miláčku?“. Za mnou stála nahá usmívající se Evička v mírném záklonu, aby přes svá ňadra č.6 nepřepadla a zdála se být zcela v pořádku. Policajti se jenom mlsně olízli a ještě jednou se mi omlouvali, že si také mysleli, že je ta bába ze sousedního bytu nějaká pošahaná. Že jim telefonovala, že jsem tam měl včera již jednu slečnu a dnes že tam morduji jinou. Policajti spokojeně odkráčeli nahlásit pro pobavení svých nadřízených vyřízení „případu“ a já zase po šálku čaje zamířil k Evičce do postele. Ukázalo se však, že Evička po náročném orgazmu již nemá o nějaké „zasunutí“ zájem a že chce pouze s hlavičkou na rameni pěkně „spinkat“.
Když mne druhého dne v podvečer zase navštívila Zuzka, využil jsem příhody s Evičkou ke zdůvodnění, že musíme se Zuzkou ukončit styky, neboť by bylo nemorální, abych udržoval styky se dvěma ženami současně. Zuzka mi oponovala, abych se nevymlouval, že ona ví, že každého chlapa utahá a že k tomu u mne muselo také dojít. Jelikož mi Zuzka pro přilepšení k mé staromládenecké večeři přinesla do křupava opečené kuřecí stehýnko, považoval jsem za slušné, si na ní ještě jednu dvouhodinovku „odpracovat“ Poté jsme se přátelsky a navždy rozloučili.
Problémem zůstalo, jak nějakým humánním způsobem ukončiti i styky s Evičkou. To se mi podařilo způsobem, na který jsem dodnes hrdý, když se mi ji podařilo „přihrát“ do postele mému o 5 let mladšímu spolupracovníkovi Tomášovi, který o ni měl enormní zájem a pokud jde o ženy byl ještě větším „truhlíkem“, než jsem byl tehdy já. (Toto by bylo ovšem námětem na samostatný fejeton). Tomáš se s Evičkou oženil, založil rodinu a prožil s ní šťastné manželství až do své na dnešní dobu předčasné smrti ve věku 71 let.
Z Evičky, dnes počestné vdovy z Holešovic. je dnes už osmdesátiletá hůře pohyblivá churavá „kulatá bába“, se kterou se ještě občas potkávám v předsálí supermarketu a prohodím s ní pár slov. Ona se však na mne vždy význačně culí, jako že spolu máme také „sladké tajemství“ z mládí. A já dosud neměl to srdce, abych pro ni po způsobu Jiroutkova Saturnina uvedl věci „na pravou míru“ a seznámil ji se smutnou skutečností, že jsem ji za svůj život sice dvakrát (jednou v r. 1958 a potom v r. 1968) v posteli měl, ale ona HO tam ani jednou neměla.
