Nerozumíme si, dožijeme bez sebe. Šedivý rozvod je jev, který nabírá na síle

Pane Moravec a která žena chce mít doma pupkatého chlapa.který jen čučí na televizi a na všechno nadává?

Trochu to nechápu. Dva spolu žijí 40 let, a najednou (!) zjistí, že to dál nejde? Přece nějaká patologická osobnost, se kterou se opravdu nedá žít, by se projevila už během těch uplynulých let - člověk, který se vyhýbá práci, tyran, alkoholik, hráč na automatech ... S manželem, který byl normální slušný chlap, dělal vše pro rodinu, vychovali jsme spolu do dospělosti děti, tak si najednou nerozumím, vadí mi, že se dívá na televizi nebo je pořád v garáži a něco tam kutí? No, tak ho přece nechám a jdu někam s kamarádkami, já budu spokojená a on taky ... S kamarádkou se dá jet i zájezd, na dovolenou apod., je to vše o domluvě a pochopení jeden druhého. Takové to "neměli jsme si co říct" mi přijde legrační - sama v malém bytě si budu "něco říkat" s kým ... ? Když se dva po dlouholetém manželství rozvedou, naruší to celou rodinu - vnoučata budou chodit k babičce sem a k dědovi zase tam? - A, že nejen báby mají senilní kecy, dotvrzuje příspěvek pana Moravce ve 22:56 :-)

Rozvod na prahu třetí dekády života může být důsledkem faktu, že dnešní pade... či šedesátníci udělali maximum pro své děti, pro své rodiče, pořád byli nuceni dělat něco, do čeho se jim vůbec nechtělo, a to v zájmu rodiny. Rodiče potřebovali, aby se tam jezdilo a pomáhalo, kvůli dětem se udělalo podkroví, na to se muselo samozřejmě našetřit, vesměs se to dělalo po víkendech, muselo se pomoci dětem při startu do vlastních domácností, a tak dál a tak dál. No a když tohle všechno pomine, člověk si možná uvědomí, že najednou, když je víc času na rozvinutí vzájemného stavu, není co rozvíjet. Ten společný život byl plný práce, ústupků a starostí, že bylo v pozadí a stále odsouváno to, že jsou ti dva především partneři. A jestliže jeden chytí druhý dech a odmítá být pouze spolubydlícím ze zvyku, je na problém zaděláno. Když ten druhý po něm chce, aby se konečně někam jelo, protože na to nikdy nebyly peníze, nebo něco podniklo, protože na to nikdy nebyl čas. Ne každý má totiž stejnou opotřebovanost a stejný elán. Je jasné, že vedle sebe dlouho nevydrží dva, kde jeden chce teplou večeři, televizi a klid a druhý chůzi po kopcích a víkendy mimo domov. Nelze nikoho odsuzovat za to, že chce žít jinak. Má na to právo mladý i starý. Bohužel se znova nenarodíme. Druhá možnost, jak si uspořádat život jinak, nebude.

Čím bude více takových článků, tím více bude mít řada lidí ospravedlnění pro svůj "zásadní životní krok", který by se dal řešit úplně jiným způsobem za jisté tolerance k partnerovi/partnerce. Pochopitelně, že je to případ od případu jiné, ale každý by si měl uvědomit, že v každém z nás je tak trochu sobec a nechce se moc přizpůsobovat. Ale tolerance a snaha po aktivnějším a uspokojivějším životě naplněným alespoň nějakým koníčkem může dělat zázraky. Snad nejhorší je sledovat "úspěšně" rozvedeného staršího muže, kterého odmítají možná právě kvůli rozvodu na stáří jeho děti, neumí žít sám a už ani netouží po nějaké partnerce, protože ty už v postarším věku mají už spíše zájem o vnoučata a ne se starat o nějakého "cizího" chlapa ..............

Kdo z chlapů chce mít na krku 60 ti letou bábu a poslouchat ty její senilní kecy ?

Rozchod manželů ve stáří musí být strašně smutný. Ale pokud se k tomu lidé odhodlají, měli k rozchodu určitě vážné důvody. A v tom případě se jim nedivím.