Citoví vyděrači. Jejich blízkost komplikuje životy a nejhorší jsou ti ve vyšším věku

Zrovna v neděli jsme to zažili. Vzali jsme manželovu maminku z pečovateláku k nám domů, pořád mluvila o tom, že ještě neviděla náš nový dům (kde bydlíme dva měsíce). Jezdí na vozíku, tak to bylo trošku namáhavé ji přesunout z vozíku do auta a zpátky na vozík, ale pak se mohla pohybovat po celém našem novém domečku. Moc ji nezajímal, strávila tam cca 1 hodinu, nakonec řekla, že ať raději jezdíme my za ní, že už k nám nechce. Chápu - stáří, tak ji nebudeme nutit. Ona bude za týden vykládat, jak ji bere k sobě naše švagrová (bydlí o 300 m vedle), to že je úžasné. No tak OK, ušetříme si tu energii pro děti.

Citové vyděrače si vytváříme sami a je na každém z nás kam až dovolíme nechat se jimi ovládat nebo zda jsme schopni sebrat odvahu a jít dál svojí sólovou dráhu nebo ve dvojici nebo v rodinném klanu. Každý je strůjcem svého štěstí a čekat, že nám někdo štěstí naservíruje, to je fikce. Připouštím, že jsem citově vydírána Čikinou, psí holkou z útulku, kterou jsem adoptovala, ale dělám to ráda. Je to hra. Nevzpomínám si, že by mě někdo v životě citově vydíral. Matka byla více než přísná, otec byl bohém a co se stalo se mnou? To ukáže čas. ?-)

Citoví vyděrači jsou jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Ti nejstarší dovedou nejlíp zahrát na city. Asi je pro tu vydíranou skupinu nejdůležitější, jaký k tomu zaujme postoj. Protože ti staří vždycky najdou způsob a důvod. Že děti chodí málo na návštěvu. / V případě bydlení v jiné části města/ Že děti chodí z práce pozdě. /V případě spolubydlení/ Že děti málo jezdí / V případě bydlení v jiném městě/ Že měli chuť na něco jiného / V případě uvaření o víkendu/ Že jim dovážené obědy nechutnají / V případě možnosti více dodavatelů/ Že si s nimi mladí po návratu z práce málo povídají / V případě únavy po práci, což je pochopitelné, a taky v případě, kdy mají dojem, že v televizi pro ně nic nejde. /Což při tolika programech dneska snad ani není možné/ V naší rodině jsme poměrně měli kliku, že ti staří pro sebe nic nebylo zvyklí vyžadovat. Na jednu stranu pro ně taky rodina prstem nehnula, a v některých případech měla tu možnost pomoci. Blížím se k důchodovému věku. Občas si poradím sama, co nezvládám, do toho se nepouštím. Občas tedy mám dopal a otevřu si pusu na toho, kdo mi přijde pod ruku. Domnívám se totiž, že není jakožto téměř patnáct let rozvedená moje povinnost tahat mísy na hrob tchánů přes celé město. Když už je platím a mám s tím shánění. Nikdo nemá čas. Moji oboje mladí mají totiž dohromady jen tři auta a já mám MHD. To umím vyletět, to uznám. Jinak si vystavím sama, a moc dobře už vím, že i v rodině se člověk může cítit sakramentsky sám. Třeba v případě vážné nemoci, kdy ráno všichni vypadnou, večer přijdou a diví se, kde je ten prapůvodní servis, na který byli zvyklí. Znám plno lidí, co měli fajn rodiče, nechtěli po nich nemožné, ale taky znám plno lidí, co si s rodiči svoje užili, protože museli absolvovat řadu pokusů o svoji výchovu, když už sami byli prarodiči svým vnoučatům. Musí být hodně komické, když osmdesátiletá matka nabádá svou šedesátiletou dceru, aby dala při přecházení pozor na auta a aby ji nezapomněla cestou z práce koupit její oblíbený týdeník a hlavně aby šla rovnou domů a nikde nepovídala....tohle poslouchat, to musí být něco.

Také jsem citový vyděrač - když loudím na dospívajících vnoučatech pusu. ☺

Když si vzpomenu na mojí maminku ,tak musím ocenit její přístup k nám dětem. Do samého svého života nás milovala ,dávala lásku a byla vždy šťastná, že jsme zdravé a nikdy si nepostěžovala,že jí něco schází. Proto jsme jí milovaly a věnovaly se jí co nejvíce to šlo. Moc nám chybí.....Ano i v mém okolí znám ženu , která si věčně na něco stěžuje a své děti pomlouvá a oni jí navštěvují a snaží se jí pomáhat ,ale ona to nikdy neocení.......

Tohle mi dělala moje matka. Neustále mě obviňovala, že jí věnuji málo pozornosti. Ale ono při 3 dětech a s manželem montérem pořád na cestách a vlastní prací, máte také své limity. Navíc bydlela v jiném městě a u nás být nechtěla. U jejích sousedů jsem taky měla z ostudy kabát. S některými lidmi se to prostě nedá.

O vztazích toho nikdy nevíme dost. Karel Čapek řekl: sloužit je ctnost sama, nestane-li se otroctvím. Já mám tu zkušenost, že někdy stačí nadhled a otravný člověk je spíš legrační. Zlobit se na něj nebo na sebe je opravdu únavné.

:-) :-) Průhledný parazitismus obtížných lidí, jak je předvádí článek, je skoro havaj proti vztahovým problémům s velmi rozmnoženými osobami nadanými specifickými vadami a vyžadujícími speciální potřeby v zájmu vhodné socializace. Citová otupělost těchto jedinců jako následek rané psychické deprivace pak věkem a strategií života košatí, takže poslat otravnou sousedku k čertu se zdá namístě, těžko se ale často odlišuje od případů, kdy několikanásobný dys- je širokou rodinou odmítaný s tvrdým poukazem, aby se sám snažil, nadto si užívá posměchů a odsudků za zával životními neúspěchy a trably. Poslat vyžírku do pr...ůhonic umí leckdo a ani nepotřebuje redakční radu, odlišit ji ale od skutečně potřebného nepomůže často ani pravidelná návštěva mše či církevního sboru. :-) :-)

Tak jsem si ten článek přečetl dvakrát po sobě a neshledal jsem tam žádné citové vydírání od té 75leté paní Anny směrem ke své dceři Kateřině, ale jen normální konverzaci starší paní, která už zná dobře svoje limity a nemoci a opravdu nechce ty druhé zatěžovat, protože to tak ve skutečnosti třeba cítí. A třeba se jí tam ani nelíbilo – i to je možné. Staří lidé mají své zvyky – doslova rituály a i jen delší pobyt ve větší společnosti je může vyčerpávat. A tak to může být dokonce od Anny šikovné a slušné odmítnutí, protože se tam na té chatě necítila tak komfortně, jak se cítí třeba sama ve svém bytě a je už raději sama ve svém známém prostředí. Za citové vydírání bych naopak považoval u staršího člověka, kdyby třeba například řekl: „Vy si odjedete na chatu a já tu zůstanu sama, bude mi smutno a bojím se, že se mi zase udělá špatně a že zase skončím v nemocnici a že mi tam nikdo nenavštíví a nedonese mi čisté prádlo a normální jídlo, to nemocniční se nedá jíst. Tak si jeďte, ale možná, že se s vámi už uvidím, je mi v poslední době každou chvíli špatně.“ . . . . . . Nebo nějak jinak ve ve stejném citově vydíravém tónu, tak to bych považoval za citové vydírání, ale to, co je popsáno v tom článku, je přece jen normální slušná konverzace, kdy se paní Anně nechce jet na chatu a nic si na dceři Kateřině nevynucuje. Nebo ano – tak čím?

Zrovna jsem chtěl napsat "ať si trhne, baba". Já jsem se o svoje rodiče, jako jedinaček, postaral, tak vím o čem to je. Ale v poslední době mám nějak přibývají vdovy, které nevědí jak na to, a tím vydíráním si to kazí. Snad to píšu srozumitelně.