Co nevíte o svém tatínkovi
Maják u ostrova Jersey. FOTO: Henry Barnes, Unsplash

Co nevíte o svém tatínkovi

31. 5. 2021

Můj zemřel v roce 1968 a asi se mu nechtělo dokola vypravovat to, co vyprávěl o předchozích obdobích svého života.

O tom, že jako nadějný houslista dostal stipendium od jedné princezny, že si v zákopech první světové války psal deníček, jak touží přežít. O tom, jak za okupace učil ilegálně ruštinu. Něco z toho jsem se dozvěděl od matky, ale zdaleka všechno ne.

Žije-li váš otec nebo ti, kteří ho znali, zkuste si s nimi popovídat, co se dělo, když jste třeba ještě nebyli na světě. Možná se vám odkryje nejeden příběh, který bude pro vás o to silnější, že to byl právě ten váš tatínek. (Pardon, totéž platí pro maminky).

Já nedávno mohl připojit k tomu, co jsem již znal, jednu krásnou událost. Něco vezmu zkráceně. V roce 1946 přišla do našeho domu v Náchodě rodina pana T., vlastně jen matka Charlotte se dvěma malými dcerami. Byly to Češky (nevím zda i matka), ale utekly z bývalé Velkoněmecké říše, z Kladska, kterou v té době obsazovali Poláci podobně jako my české Sudety. Poláků se tam všichni báli, protože mezi nimi bylo mnoho všelijakých mstitelů a lupičů, asi jako u nás. Ta rodina, s českým jménem, které však připomínalo německé slovo, byla původně ze Žďárek. Pan T., nebo už jeho otec, se vyučil pekařem, ale protože v malých Žďárkách (v současnosti 558 obyvatel) bylo příliš mnoho pekařů (chápete to dnes?), tak šel do sousední vesnice, do Čermné. Ono to bylo sice za hranicemi, ale tehdy, dávno před válkou, tohle vůbec nikdo neřešil, teda kromě pašeráků a celníků. Hranice byly běžně prostupné, dokonalý Schengen.

V Čermné se mu dařilo, tak si tam snad i dům postavili, obchod vybudovali a lokálně poctivě podnikali, jak to tehdy bývalo. Pak však přišel pan Hitler (ta svině) a hranice se později uzavřely. Už nebylo možné volně přecházet a navíc každý, kdo nebyl Němec, ale bydlel na území Říše, nebo aspoň v tom Kladsku, se musel rozhodnout: buď ze země odejde, anebo požádá o německé občanství. Bylo to v době, kdy nikoho nenapadlo, jak to všechno o mnoho let později dopadne, a protože tam rodina měla veškerý svůj majetek, vzkvétající živnost, přátele atd., tak bylo celkem pochopitelně, že si pan T. zvolil německé občanství. Nepřestal být Čechem, protože národnost zůstane navždy, to až v posledních letech se ultraliberálové třeba každý den cítí být jiné národnosti a pak z toho při sčítání lidu vznikají fantasmagorické zmatky. (Udržet si svou národnost považuji za základní ctnost a museli by mě hodně dlouho mučit, abych prohlásil, že jsem vlastně Hotentot, v úterý Němec a ve středu Rus).

Takže pan T. se stal Němcem jen svou státní příslušností, úřady mu dokonce změnily jméno z Františka na Franze, avšak jejich život pokračoval až do válečných let. Tehdy Říše nařídila, že všichni Němci v určitém věku musí nastoupit do wehrmachtu. To byla těžká rána pro Franze, pro jeho rodinu i pro jejich živnost, ale nedalo se nic dělat. Obyčejný člověk nezačne někam utíkat, ani neměl kam, nepůjde k partyzánům, žádní tehdy nebyli, a i kdyby… Prostě nastoupil tak jako miliony jiných Němců a snažil se nějak přežít. Než se začnete smát, tak si tu hrůzu představte: když přijel z fronty na dovolenou domů, strčil si úmyslně ruku do mlýnku, tuším na mák, a prudce točil, dokud neomdlel. Udělal to kvůli tomu, aby nemusel zpět na frontu. Udělal to kvůli rodině a protože chtěl přežít.  

Později však musel znovu nastoupit a dostal se až na ostrov mezi Francií a Anglií. Tady není jasné, o který ostrov šlo a zda tam byl ještě v posádce, anebo až v zajetí. Nejspíš to byl ostrov Guernsey anebo Jersey. Ono to zní podobně a dcery pana T. si přesně nevzpomněly. Zvlášť dobře opevněný německým vojskem byl Jersey, který také byl osvobozen jako jedno z posledních míst v Evropě (9. května 1945). Takže jej nejspíš spojenci zajali přímo na ostrově a umístili do zajateckého tábora.

Právě jsem si všiml, že vlastně vyprávím příběh někoho úplně jiného než svého otce. Ale přece i František byl něčí táta a dcery na něho vzpomínají. Tak teď už, co jsem se dozvěděl o svém tátovi:  Když ta rodina přišla do Náchoda, tak neměla nic. Vlastně jen to, co unesla, možná měli trakař, nevím. Takže moji rodiče jim půjčili nádobí a všechno ostatní, co rodina k životu potřebovala. Obě jejich dcery (při příchodu jim bylo 9 a 11 let) se staly mými „chůvami“ a se mnou a s mou sestrou trávily mnoho času.

Avšak to hlavní se dělo jinde. Paní T. se dozvěděla, že příslušníci wehrmachtu, kteří nebyli národností Němci, by se mohli ze zajetí vrátit dřív a také mohli pobývat v táborech s mírnějším režimem. A táta neudělal nic jiného, než že „vyreklamoval“ Františka ze zajetí. Táta uměl výborně německy, doma měl psací stroj a telefon, měl zkušenosti s jednáním s institucemi a dostatek vytrvalosti. Po nějaké době a na základě telefonování s úřady a korespondence, kterou vedl s francouzským konzulátem, se mu podařilo dosáhnout toho, že Františka propustili dříve a on se vrátil k rodině – nyní již do Náchoda. Ztratili živnost, majetek, naštěstí našli – v mých rodičích - vlídné sousedy.

Představte si, že se naše zcela nepříbuzné rodiny po 30 let každoročně navštěvovaly! Na první svátek vánoční. Rozsvítili jsme svíčky. Paní Charlotte zpívala Gounodovu Ave Maria a Tichá noc, svatá noc (zpívala samozřejmě Stille nacht, heilige nacht…). Táta ji doprovázel na klavír a všichni jsme byli dojatí a šťastní.

Tak vidíte, celé vyprávění o mém otci se nakonec smrsklo na ten jediný, předposlední odstavec. O obyčejném dopisování a telefonování. Co jsem tím vším chtěl říct: že ani pořádně nevíme, co naši rodiče vykonali – malého i většího – ve prospěch jiných lidí. Že jim to tehdy přišlo normální a obyčejné? Možná ano, ale pro nás to je důležitý střípek do mozaikovitého obrazu vlastních rodičů. I vy přidávejte kamínky do své mozaiky. Vaši rodiče mají právo, abyste je znali. A vy taky.  

 

P.S. Fotky k tomuto příběhu nemám, tak nabízím maják u ostrova Jersey (fotil Henry Barnes, Unsplash).

historie Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Hezké vzpomínání. Moc ráda jsem poslouchala vyprávění mých babiček, když svorně draly peří z husy, jejich vzpomínání na mladá léta byla plná práce , ale i hezkých příhod.
Marcela Pivcová
Chtěla bych jen k příspěvku Zuzky doplnit, že jsme také bohužel, jako mladší děti často o vyprávění o našich předcích neměly příliš zájem. Spíš jsme se trochu více dozvěděly jen něco z dětství a mladších let rodičů, o prarodičích už něco spíš výjimečně. Víme třeba, že z otcovy strany byl několik generací zpět rod Komzáků, kam patřil i hudební skladatel Karel Komzák, ale podrobnější údaje nevíme.
Daniela Řeřichová
Krásný příběh! Také Marie H. zajímavě vypráví. Seriálu se ráda zúčastním, zajímají mě historické vazby, mám rodokmeny do začátku 19. století.
Marie Hrádková
Ráda bych napsala o svém dědovi, co vím z jeho a mamčina vyprávění. Narodil se v r. 1895, vyučen ve Vídni truhlářem. Jeho otec měl malé hospodářství a byl potulný muzikant, hrál na pohřbech, svatbách, tancovačkách a jeho matka se věnovala hospodářství. Když ovdověla, udělala si kurs pro porodní aistentky a tím se živila. Když začal 1. světová, byl děda povolán, pochodovali někam na východ. Každý voják měl v torně "železnou zásobu potravin", kterou ale nesměl snít, jen na rozkaz. Děda měl hlad, tak ji snědl. Byl potresnán několikahodinovým pověšením za ruce na strom v Majdanku, ale tehdy to bylo Rusko. Došlo k vykloubení. Pochodovali dále na východ a celou dobu trpěl hladem. V Rusku padl do zajetí, ale myslím, že teď je to Ukrajina. Byl tam až do konce války, pracoval pro bohatého sedláka který měl doma knihy i klavír, ale neměli postele, spali všichni na lavicích na kožešinách. Jídla bylo dost, byly tam i děvčata, tak se mu tam líbílo. Ptala jsem se jako dítě dědy, jestli věděl něco o VŘSR či bolševicích, říkal, že ne, ale že tam byly nějaké bandy, které kradly koně. Tak to snad byli ti bolševici. Po válce ČSR potřebovala státní úředníky, tak se děda přihlásil na poštu. Vykládal, jaký byl přijímací pohovor. Musel prokázat, že umí číst, psát a počítat. Ale nevědel kolik je 6x7, tak ho k tomu úředník dovedl postupně: kolik je 1x7, 2x7, až došel k 6x7. Byl poslán na Podkarpatskou Rus a zde se narodila má matka. Po několika letech byl převelen do Sudet, pak po vyhnání Čechů do Prahy, pak do vesnice na Rychnovsku. Až do důchodu pracoval na poště, babička v domácnosti. Ke konci války někdo přestříhal telefonní dráty, tak pošta nemohla plnohodnotně fungovat. Místní německý velitel přišel na poštu za dědou, ať dá dráty spravit, tak ho poslechl. Také jsem v dětství našla par dopisů, co psal děda babičce z války. Už si nepamatuji, co tam bylo, ale vždy začínaly "Velectěná slečno". To je můj příspěvek k seriálu Vzpomínky na prarodiče (rodiče).
Jitka Caklová
Už jsem napsala celý "seriál", musela bych se opakovat. Byla to pro mě škola, ze které jsem se poučila a už nechci a nebudu opakovat ani jeden ročník.
Věra Ježková
Svůj vzkaz za krásný nepovažuji.
Oldřich Čepelka
Krásné vzkazy sem péšete. Asi bychom měli vyhlásit "seriál" vzpomínek na své rodiče. Nebo na vlastní dětství, to nejspíš udělám, už jsem to dokonce začal, tak brzy tady na i60.
Marie Faldynová
Teď už je na nás, co si budou pamatovat naše vnoučata.
Martina Růžičková
Pěkné vzpomínkové vyprávění. Můj táta mi vyprávěl hodně zážitků z mládí, bohužel jako mladou mě to nezajímalo tolik, abych si některé poznamenala. A dnes už se nemám koho zeptat...
Zuzana Pivcová
Neměla jsem to štěstí, abych se od svého tatínka mohla mnohé dozvědět v dospělosti. Zemřel v mých 12 a už dávno předtím ho zcela pohltila neléčitelná nemoc. Ani maminku jsme neměly příliš dlouho a navíc nebyla osobně moc sdílná. V dnešní době mám čím dál větší pocit, jak bych si s tatínkem rozuměla. Samozřejmě o něm základní věci vím, také od sestry, která jako starší slyšela od maminky trochu víc, ale je to stále málo. bohužel.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.