Měl přesně tolik kapes, kolik potřebuji, a ty moje staré batůžky jsou už takové ošůchané … zkrátka hodila jsem si ho na záda a šli jsme domů spolu. A pak začal našeptávat, už se tu válím tři dny a ještě jsme nikde nebyli. Co mi zbývalo? Vycpala jsem ho a vyrazili jsme na vlak. Nad nádražím se vznášely obláčky a slibovaly báječný výlet na Ranou.
V Lovosicích jsme přestoupili na autobus směr Kozly a za chvíli se začaly dít věci. Kudrnaté mraky se natáhly, změnily barvu a začaly vypouštět vodu, nabranou bůh ví ve kterém moři. Autobusí stěrače stíraly jen to svištělo a mně tuhly rysy. Pršelo jen se lilo a vůbec se mi to nelíbilo. V Kozlech při přestupu na další autobus jsem trochu pookřála. Nepršelo a druhý čekající na zastávce se podivil, když mě viděl vytahovat foťák a zvěčňovat jejich kostel na návsi. Vy jste nějaká reportérka? Pokusil se o vtip. A podivil se ještě víc, když jsem opáčila – a víte, že jste se trefil? Píšu pro internetový magazín pro seniory. Tak račte, madam, pokynul mi při vstupu do autobusu moderními technologiemi nepolíbený a lehce zaskočený kozelský senior.
Zakrátko jsem vystupovala v Rané a jásala nad suchou silnicí. Jásot mi vydržel než jsem prošla návsí s letadlem, neb už za posledním domem vsi jsem viděla nad Ranou mračna. Co se dá dělat, půjdu dál. Zvolna jsem stoupala jarní zelení a spatřila tabulku – nekrmte sysly. Hned jsem si vzpomněla, že v batohu stejně žádnou mrkev nemám, a šla dál. Zvědavý sysel vykoukl z díry hned vedle cesty a zval mě na pokec. Syslíku, příště, teď musím jít támhle na ten kopec. Daleko jsem bohužel nedošla. Dešťové kapky začaly padat ve chvíli, kdy jsem dorazila k informační tabuli Raná. Přitiskla jsem se k ní a byla ráda, že je opatřen byť malou stříškou.
Déšť jsem přečkala a rozhodla se jít vstříc dobrodružství. Raná je táhlý kopec, rozdělený sedlem na dvě části. Na té menší, orientované k jihu, stál na vrcholu člověk. Nejsem tu sama, tak co, řekla jsem si. Jenže ten člověk s kolem mi při míjení prozradil, že se z druhé strany žene další mrak. Přesto jsem vystoupala aspoň do sedla. Tam mi definitivně došlo, že jít dál nemá smysl. Vždyť tu nejsou ani paragladisté, kterých by tu při slušnějším počasí bylo určitě několik. Posmutněle jsem se vydala zpět a přesně v místech, kde mě chytil první déšť, přišel druhý. Tentokrát by mě stříška u tabule nezachránila. Stála jsem pod hruškou na druhé straně cesty, stačila jsem akorát vytáhnout deštník a foťák strčit do igelitového sáčku. Přitom se mi pletly turistické hůlky, které jsem si nesmyslně pro příležitost výstupu na Ranou vzala s sebou. Myslela jsem na sysla, kterému teče do bytu, na to, že jsem si pro výlet vybrala ten nejlepší možný den, a vydala se zpátky do Rané s tím, že odjedu prvním autobusem, který se přichomýtne.
Samozřejmě že pršet přestalo ve chvíli, kdy jsem dorazila k suché zastávce. Autobus naštěstí jel za pět minut stejným směrem, ze kterého jsem přijela. Všechno dobré, jen levou nohavici jsem měla mokrou, o botách nemluvě. Při výhledu z autobusu mi bylo jasné, že stejně bych dopadla, ať byla jela kamkoliv. A tak můj první výlet s novým batohem skončil poněkud neslavně, leč nadějně. Co nejdřív si ho musím zopakovat. Věřte-nevěřte, jedna cesta byla dlouhá 55 km a podle záznamu aplikace v telefonu Pacer, mnou důvěrně zvané botička, celý tenhle veselý výšlap měřil 3,33 km.
