Jeden takový obyčejný covidový den
FOTO: Pixabay

Jeden takový obyčejný covidový den

6. 5. 2021

To ráno jsem si přivstala, protože jsem musela sestru dovézt do nemocnice asi 50 km vzdálené, kde se měla podrobit očnímu zákroku. Zákrok byl prováděn ambulantně, takže jsem musela vyčkat, až bude proveden, a odvézt ji zpět domů.

Na místo jsme dojely v pohodě a v předstihu, takže mé obavy z toho, jestli dojedeme včas a na správné místo, kvůli kterým jsem se ráno ani nenasnídala, se jevily býti lichými. Sestru jsem opustila na příjmu, kde se jí ujal  zdravotnický personál, a já jsem se chystala vyjít ven, trochu se projít po městě a nasát místní atmosféru. A konečně také něco málo pojíst a uchlácholit žaludek teplou kávou v kelímku z automatu.   

Před východem z nemocnice jsem objevila ve vestibulu otevřený bufet, prostor kolem, kde bylo pár stolečků a židlí, byl sice uzavřený a pečlivě oddělený páskou, ale okénko bylo otevřené a dvě prodavačky s respirátory přes obličej prodávaly občerstvení. Vystavené chlebíčky vypadaly čerstvě, tak jsem si hned jeden koupila a k tomu ještě kávu do papírového kelímku. S veškerou opatrností jsem poodešla stranou, ujistila se, že v dohledu dvou metrů zleva zprava se nikdo nenalézá, posunula jsem roušku pod bradu a nedočkavě se zakousla do chlebíčku.

„Paní, co to děláte, tady nemůžete jíst !!" Okřikla mě hlasitě jedna z prodavaček.

Lekla jsem se, až mi chlebíček zaskočil v krku, a rozkašlala se. Snažila jsem se se rychle sousto rozžvýkat a polknout, ale to už se zvýšený hlas proměnil v hysterický jekot.

„Tak slyšíte?! Myslím to vážně - okamžitě přestaňte jíst a opusťte vestibul ! Já za vás pokutu platit nebudu!“

 Konečně se mi podařilo dožvýkat a polknout ( jak jsem to asi měla udělat ? Vyplivnout sousto na zem ?) .

„Proč to tedy prodáváte, když si to nemohu sníst ?“ Namítla jsem celkem logicky .

„Koupit si můžete, ale běžte si to sníst někam ven“ Zněl verdikt.

Nechtěla jsem riskovat, že na mě bude zavolána ochranka, a tak jsem s respirátorem přes obličej, opocenými brýlemi, kabelkou přes rameno, nakousaným chlebíčkem v jedné ruce a kelímkem kávy v ruce druhé opustila vestibul.

Přes zamlžené čočky jsem se snažila najít místečko, kam bych se mohla se svojí potravou uchýlit. Připadala jsem si, jako kdybych ten chlebíček ukradla.

Před vestibulem sice bylo prostoru dost, ale lavička, kde by se dalo posvačit, ani jedna. Tři stojící odpadkové koše s popelníky byly pro moji potřebu nevhodné, navíc byly plně obsazeny postávajícími kuřáky. Kousek stranou stál obří květináč osázený květinami a obroubený betonovou obrubou.

„Tak snad tady "- blesklo mi hlavou.

Opatrně jsem si odložila kávu na okraj betonu a opět sáhla po chlebíčku. V tom okamžiku kabelka opustila mé rameno, převrhla kávu a přistála v květinách. Nu což - kabelku jsem očistila papírovým kapesníčkem, kelímek vyhodila do odpadkového koše a chlebíček putoval hned za ním. Stejně by mi už nechutnal. Rozhodla jsem se to „rozchodit " malou procházkou po hlavní třídě. Bylo chladno a drobně mrholilo, a tak si říkám, že to možná bylo i tím počasím, že jsem pomalu propadala trudnomyslnosti. Potkávala jsem lidi se zakrytými obličeji, s výrazem štvanců v obličeji, našedlé, neupravené - takhle nějak vypadá rezignace. Proč by se měla žena elegantně oblékat, když už nebyla půl roku u kadeřnice, a make-up obličeje by jenom zapatlal povinnou roušku. Když jsem došla k parčíku, kde parta výrostků bez roušek dávala ostentativně najevo, že oni se omezovat nenechají, zapůsobilo to na mě osvěžujícím dojmem. Alespoň něco je, jak má být.

Ve světě, kde je možné občerstvení koupit, ale už ne se jím občerstvit, kde kuřáci mají před nemocnicí veškerý komfort, zatímco doprovod pacientů si nemá ani kde vypít kávu, alespoň ti mladí rebelují, jak za našich mladých let.

Trochu to vypadá, jako bych si stěžovala, ale neberte mě vážně - hladový člověk bývá pesimistický.

koronavirus Můj příběh zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Naďo, v Šenově jsem celkem spokojená, bydlí se tu dobře, ve srovnání s Mladou Boleslaví ( to je ta nemocnice z mého článku) , je to tu v této době mnohem klidnější a pohodovější. Vůbec se nedivím, že lidé utíkají z měst bydlet na chalupy. Blíže o tom napíši v dalším pokračování Baráčníků
ivana kosťunová
Pane Soukupe, já nejsem zas tak smířlivá, jak to možná vypadá, jen jsem si v zájmu svého zdraví navykla rozčilovat se jenom tehdy , když se jedná o něco hodně důležitého
ivana kosťunová
Ireno, tvůj komentář mě pobavil :))
František Matoušek
Hezky napsané. Opravdu z dnešního života. Já bych jí ten chlebíček asi hodil zpátky. Nic si z toho nedělejte, ne nadarmo se říká, že lidé jsou různí, ponejvíce blbí. Jestli se někdy sejdeme na srazu íčka (ještě jsem na žádném nebyl), tak si dáme spolu chlebíček a sníme si ho ve stoje !!! Mějte se fajn.
Jana Šenbergerová
I taková bývají dnešní rána. Občas mě zavilost některých "spravedlivých" děsí. Docela by mě zajímalo, jak bych to zvládla, kdybych to prožila.
Anna Potůčková
Vážný ale úsměvný článek. Představuji si Tě s tím chlebíčkem docela živě. Doufejme, že zase přijde doba, kdy se budeme moci najíst na veřejnosti aniž by jsme byli někým peskováni. Ale jak i Nada píše, roušky a respirátory nejlépe všechny spálit, aby neškodily přírodě nebo díky skládkám je nepoužívalo pak ptactvo a různá zvěř.
Věra Ježková
Ivanko, bezva. Pobavila jsi mě. Kvůli zamlženým brýlím se tiše vztekám pokaždé, když vyjdu z bytu. Už na schodech. :-)
Jan Zelenka
Náš covidový život nám chystá každou chvíli nějaké záludné překvapení. Ale, paní Kosťunová, snažit se venku sníst chlebíček, to je přímo na kriminál. Nicméně, přežila jste to ve zdraví a ruka zákona na vás nedopadla.
Naděžda Špásová
Ivano, plně chápu, jak ti muselo být. Nevím, jestli bych se nerozčílila, protože, co špatně snáším jsou zákazy a hlad. Roušky i respirátory bych nejraději zakopala pod zem. Jsem skeptik, nevěřím, že se jich brzy zbavíme, jak se ti bydlí v Šenově? :-)
Zdenka Soukupová
Ivano, docela si tu situaci dovedu živě představit. I když to bylo celé k naštvání, při čtení jsem se zasmála. A jsem ráda, že konec vyznívá optimisticky. ☺

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.