FOTO: Pexels

Simona (65): Život máme proto, abychom ho žili. S dalšími vdovami cestujeme, učíme se jazyky, žijeme naplno

8. 4. 2021

Ze situace, kdy ovdovíte, jsou dvě cesty. Volba první znamená vše ukončit. Při zvolení druhé si člověk uvědomí, že život dostal proto, aby ho žil. Já jsem po dvou úmorných letech péče o manžela s rakovinou kostí šla tou druhou cestou.

Můj příběh ovdovění

Autor: Redakce

Hodnocení:

(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Soňa Prachfeldová 11.4.2021 18:17

Výborně, jen tak dál, dokud můžeme a slouží zdraví, žijme. Ovdověla jsem v 60 letech, je to moc těžké na začátku, právě proto je dobře si najít aktivity, nebo pokračovat v těch co jsme měly.

Helena Dohnalová 9.4.2021 11:35

V 65 letech je život ještě hračka, proč je asi tolik 80 letých žen v každém klubu seniorů, protože přichází stáří. Moje kamarádka říká - stáří není pro slabochy, stáří je jen pro odvážné a silné jedince.

Ludmila Krabsová 8.4.2021 18:43

Obdivuji vás. Jste úžasná. Držím vám palce, ať vám optimismus a aktivita vydrží co nejdéle!

Marie Ženatová 8.4.2021 14:40

Když je člověk víc aktivní, tak samozřejmě ten život lépe zvládá* Měla jsem to podobné jako paní Simona, ovdověla jem v 56 letech, měla práce a povinností až nad hlavu, mnoho vnoučátek, jezdila jsem pomáhat mojí ovdovělé mamince. I když naše manželství bylo plné tolerance a volnosti, cítila jsem se často moc a moc sama... Ale mám kolem sebe dobré sousedy, velikou rodinu, mnoho známých, byly různé aktivity - takže se už tak sama ani moc necítím...

Lenka Kočandrlová 8.4.2021 11:53

Souhlasím,jak si to člověk udělá,tak to má. Někdo chodí pucovat hrob a někdo si žije aktivním životem. Spřízněné duše lze taky potkat např. v knihovnách (teď bohužel jsou zavřené...),tam se taky pořádají všelijaké akce pro seniory.

Alena Švancarová 8.4.2021 11:22

Bravo:-)

Daniela Řeřichová 8.4.2021 08:28

Moudrý přístup k životu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.

Redakce

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Marta (73 let): Vdovy si mají pomáhat. Ale já už tomu nevěřím

Když jsem přišla před třemi lety o manžela, kontaktovala mě kamarádka z mládí. Psala, že také ovdověla. Začaly jsme se vídat. Jenže to, co mi mělo přinést do života radost a vzpruhu, mě nakonec ještě víc srazilo na kolena.

Redakce

Alena (76 let): Ovdověla jsem a sousedé mě málem připravili o byt

Manžel byl ještě se mnou, když se naše bytové družstvo rozhodlo vzít si desetimilionový úvěr na rekonstrukci domu. Bylo tam dvanáct bytů. Jenže pak muž zemřel a já jsem neměla na splátky. Ze sousedů, kteří se tvářili jako kamarádi, se stali supi, lumpové, podvodníci.

Redakce

Šárka (71 let): Rodina mi vyčítá, že stále jen hledám společnost

Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně hledám zábavu, nové známé. Jenže rodina to nechápe.

Redakce