Ani přesně nevím, kde jsem toho prevíta chytil, ale řekl bych, že v čekárně u zubaře, protože to je jediné veřejné místo, které jsem v karanténě navštívil. Musel jsem, bolest zubu už byla nesnesitelná. Jinak jsem pořád seděl doma, vyjma pravidelných, ale spíše krátkých vycházek. Ale ono je to vlastně jedno, kde jsem to čapnul, ale co - pořádnou nálož viru, která mě na dva měsíce "vyřadila ze života."
Přišlo to náhle, ze dne na den. Ráno jsem normálně vstal, přečetl jsem si noviny a plánoval si předobědovou vycházku. Po desáté hodině mi začala být zima. Pocit chladu brzy přešel do zimnice, která neustávala. Zdálo se mi, že mám v bytě minus pět stupňů. Šel jsem si udělat horký čaj, ale nemohl jsem to v kuchyni ustát. Ta minuta, po kterou se voda dostávala do varu, se mi zdála nekonečná. To mě ale pořád nenapadlo, že by to mohl být covid. Protože jsem byl přesvědčen, že se chráním dostatečně - vyhýbám se davům, nosím roušku, dezinfikuju ruce.
Noc jsem prožil v jednom ohni, horečka mi vystoupala nad 39 stupňů a to už jsem tušil, že je zle. Někdy po půlnoci jsem vysílením usnul, ráno jsem se probudil s propoceným pyžamem, ale s poklidnou myslí, protože mi bylo mnohem lépe. Jenže ne nadlouho. Před polednem opět zimnice, cítil jsem, jak mi stoupá horečka a navíc jsem začal kašlat. Zavolal jsem obvodnímu lékaři a ten přes telefon diagnostikoval covid-19 a poslal mi na mail přípis k PCR testu. Vyškrábl jsem zbytky sil, abych zavolal na nejbližší odběrové místo a dohodl si termín testu - ten nejbližší byl za dva dny. Jenomže to už jsem tam nedošel. Naopak, vezla mě rychlá s vysokými horečkami a dýchacími potíži. No, já jsem se nemohl skoro vůbec nadechnout. Respektive, potáhl jsem do sebe vzduch, ale necítil jsem kyslík, jako bych byl zavřený v nějaké bulině bez kyslíku. A to jsem ještě po každém pátém nadechnutí dostal záchvat kašle. Cestu do nemocnice jsem vnímal, i to, jak mě po příjmu ukládají na nemocniční lůžko, ale pak už nevím nic.
Podle lékařské zprávy jsem byl devět dní v umělém spánku napojen na kyslík. Když jsem po šesti týdnech nemocnici opouštěl (musel mě odvážět syn, nemohl jsem sám chodit), řekla mi sestra: "Tedy dal jste nám pěkně zabrat, pane Zemane", z čehož soudím, že si asi doktoři a sestry se mnou pěkně užili. Já celému lékařskému stavu a zdravotnímu personálu děkuji. Nejen za sebe, ale za všechny lidi, které dostali zpátky do života. Když jsem tam ležel - už z nejhoršího venku - viděl jsem ty vypjaté situace, kdy doktoři "nahazovali" pacienty, kterým už došel dech, sestry běhaly od lůžka k lůžku, tomu dávaly infuzi, druhého překládaly, aby neměl opruzeniny, se třetím cvičily, aby jim zřejmě nezatuhly svaly...
Nikomu bych to nepřál, ani těm odpíračům roušek či těm, kteří si pořád myslí, že je to jen rýmička. Já jsem teď opravdu rád za každé ráno, kdy otevřu oči a zjišťuji, že tu ještě jsem. I když už jsem starý dědek a mám to už "za pár", pořád se mi končit nechce, pořád mám ještě v plánu udělat a zažít několik pár věcí. Možná to tak taky máte. Tak se držte a buďte zdrávi!
