Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život

Svatá pravda v tom, že jak my se chováme k rodičům, tak se k nám jednou naše děti většinou zachovají. Řada lidí, co je znám, to tak měla a má. A také by člověk trošinku měl na ta zadní kolečka myslet, dokud je při síle. Dokud je schopen se například přestěhovat blíže k rodině nebo unese změnit adresu a oželet svoje větší bydlení. Není nic horšího, než když se děti důchodového věku dohadují, co si počít s ovdovělým rodičem, který se zuby nehty drží v domě, kde si už ani sám nezatopí, ani neuvaří a neuklidí, a hnout se prostě za žádnou cenu nechce. Na pečovatelák už to třeba ani není, na domov důchodců se čeká dlouho, ani jedno z dětí nemá tak prostorné bydlení, aby oželelo dočasně jeden pokoj. Oč lépe na tom byla naše příbuzná, která souhlasila se společným bydlením s rodinou vnučky. Ve svém domečku zůstala, měla tam svůj pokoj a kuchyň, mladí si přistavěli, vozila jim děti v ulici a byli všichni spokojení. Což je jeden případ z mála, kdy starý člověk mohl zůstat doma dá se říci v půlce domku. Druhou, rozšířenou o přístavbu, zabrala rodina vnučky a stará paní věděla, že stačí zavolat a pomoc je po ruce. Ne všechna soužití jsou ale tak idylická. Jsou i případy, které zdánlivě vypadají stejně, ale starý člověk musí ze svého původního domku kvůli rozvodu těch svých mladých nakonec i odejít.

Článek jsem si přečetla a žádnou stopu smutku ve mně nezanechal, mám svůj život. Z vyprávění vím jak bez maminky vyrůstala moje maminka, pamatuji, jak jsem vyrůstala já a z vyprávění to znají i moje děti. Také si pamatuji, když jsem měla svoji rodinu, stavěli jsme dům, chodila do práce atd, atd, kolik času mi zbývalo na maminku. Maminku jsme do DD neodložili, ráda zpívala, milovala zahrádku, domácích kytiček měla plný byt, věděla proč žije a pokud má člověk pro co žít, nemůže se cítit sám. Co pamatuji, vždycky jsem se cítila sama i mezi lidmi, dokonce i tady na "íčku", takže samoty ve stáří se nebojím. Jsem samorost, takže ani dům pro seniory by pro mě nebyl. Mám ráda svůj domov, který jsem si vybudovala a vynesou mě z něho jen nohama napřed.

„Paní, která vychovala čtyři děti. Dvě vlastní, dvě manželovy, se nyní cítí opuštěná někde v domově důchodců.“ atd. Ble ble ble . . . . .A co když ten hypotetický příběh nechám kráčet trochu jiným směrem, než se vydala autorka paní Hofmanová z redakce? Jak se zachovala ta stěžující si paní ke svým vlastním rodičům, měla vůbec na ně čas při výchově těch čtyř dětí a péči o manžela? Nemají třeba podobné starosti nyní ty její 2 děti a 2 od manžela (už se mi nelíbí ani to „její“ dělení na své a manželovy). Co když ten syn má existenční starosti a nemá na to, aby platil matce (možná tedy i nevlastní matce) „exkluzivní samotku“ v domově důchodců?Jakou hierarchii hodnot ta stěžující si paní zastávala sama za mlada, jak šla svým dětem příkladem? O tom nás ten příběh autorky neinformuje, což je podstatná chyba, protože pro výchovu jsou důležité vzory a příklady přímo z rodiny, než nějaká obecně uznávaná morálka. Co když ta stará ,nyní k politování, paní byla za mlada bezcitná sobecká mrcha, která rozvrátila cizí rodinu a ukradla dětem vlastní mámu, která skončila někde ve 30 z toho zhroucená po pokusu o sebevraždu v blázinci? To by nám musel někdo podat svědectví z druhé strany. Já pouze naznačuji, že se věci mohou dít i jinak. Než nám předkládá jedna strana nějaké události. Často se stává i opak, že rodiče, kteří to zvláštní péčí (řečeno jen jemně kriticky) o své děti nepřeháněli a ty tak vyrůstaly v trvalých hádkách a na pokraji bídy za stálé přítomnosti domácího násilí na nich i rodičů mezi sebou v oparu alkoholu a cigaret se na stáří hodí už v padesáti pod vlivem nezdravé životosprávy do trvalé péče svých dětí a ty se o ně starají někdy zázrakem mnohem lépe, než bylo postaráno o ně, ale většinou ne a jedou v tom ve stejných kolejích, jak to poznaly doma. To ale není tak často literárně – umělecky zpracováváno, protože se to nějak nehodí do jednoduché zavedené seriálové šablony nebo někam do "pravdivých příběhů tohoto Íčka", že jak ten nevděk vládne světu. :)

Život není procházka růžovou zahradou , jak říkal můj tatínek. Každý to prožívá jinak. Pravda je , že člověk nikdy neví , jak se bude odvíjet jeho konec života. Dík za pravdivý článek.....

Na článku nic depresivního nevidím. Je pravdivý. Záleží na více okolnostech, zda děti s námi budou v patřičném kontaktu, až nebudou potřebovat oni nás ale my je. Samozřejmě v první řadě na tom, jak jsme je vychovali. Dále na jejich finančních a rodinných podmínkách. Jak náročnou budou mít práci, jakého partnera, zda nebudou bydlet na opačném konci republiky, také nemá každé dítě stejnou povahu. Tady asi platí, že koho měly děti rády, k tomu se vracejí. Dost dobře si neumím představit, že velké dítě bude pravidelně docházet například za otcem, který všem doma dělal trvale dusno, nepohodu a na potřeby dětí kašlal. Zrovna tak matka, která dítěti posluhovala a jenom dávala, aniž by je vychovala k pracovitosti, samostatnosti a odpovědnosti, ta se pomocí nedočká. Její děti, zvyklé jen brát a matku využívat, těžko pochopí, že ona něco potřebuje...

Nevim jestli se da na takovou situaci psychicky pripravit, kazdy se musi s tim vyrovnat po svem.

Libuško, taky lituji, že jsem si to rozklikla.. Ten rozdíl od optimistického článku o Evě je patrný. I když stejný v tom, že kdo nemá vlastní byt a uvolní obecní, do domova se dostane, na rozdíl od majitele domku či bytu. Tam pak služba jen dochází. Máme takový případ v domě. A době covidu psát o návštěvách rodiny, když jsou okresy zavřené je drásání psychiky. Aspoň pro mne.

Článek velmi pravdivý. Mít velkou rodinu, neznamená, že člověk nezůstane sám. Pokud si děti nechtějí udělat čas, tak to bolí.

Ne mne tenhle typ článků působí velmi depresivně. To rozhovor s E. M. zní úplně jinak. Je optimistický - a při tom realistický.

Řekla bych, že 70 letá paní ovdověla v 58 letech. Jinak je to rozumně napsáno. To, že máme děti, nám nezaručí, že se o nás jednou budou starat.