Tatínek spolu se svým bratrem byl vyučen krejčím a oba šili doma a každý měsíc odváděli svoji práci do 17 kilometrů vzdáleného města Boskovic. Tatínek vždy vyprávěl, že si do veliké nůše nabalil ušité obleky a šel pěšky do města odevzdat práci - tam zase obdržel nové látky k dalšímu šití a zase šel zpět pěšky s plnou nůší těch 17 km domů. Musím přiznat, že je to i dnes pro mne stále neuvěřitelné.
Protože všichni vypomáhali i své mamince v malém hospodářství - místa na bydlení mnoho nebylo - říkával přes den se šilo - ale navečer se šicí stroje uklidily. Do místnosti se doneslo několik otepí slámy, na které se rozložily deky a tak se všichni v té jedné místnosti vždy dobře vyspali. Ráno se sláma dala na podestýlku kravičkám, zase se po jídle roztáhly šicí stroje a běžný život šel dál.
Nemyslete si, že takovým "podivným způsobem života" žila jen rodina mého tatínka, to určitě ne. Domácích krejčí bylo v té době v mé rodné vesničce mnoho a většinou každý ještě měl nějaký ten kousíček pole k obživě. Žilo se tak v době první republiky, v době druhé světové války i v době po ní.
Za druhé světové války byl nějaký čas nasazen tatínek na nucených pracích, jak se vrátil zase byla pro něho jako pro ostatní mladé lidi z vesnice hlavně práce. I když to byla doba těžká tak si vytvořili mladí divadelní kroužek a nacvičovali velmi zdařilé operety Tulák, Uličnice aj. od autora Rudolfa Piskáčka. Chodili i přes zákazy do blízkého háje tancovat, zpívali společně, prostě se snažili nějak i přes válečné útrapy "přežívat" - nejen pracovat, ale i kulturně žít. A také sportovat, v zimě lyžovali, v létě jezdili mladí společně na kolách i na vzdálenější, většinou poutní místa, třeba až na Hostýn.
V té době tatínek hrával velmi často hlavní role "milovníků" spolu se sestrou mé maminky, velmi si rozuměli a také z toho bylo veliké vzájemné porozumění, náklonost, přecházející v té době v čistou lásku.
V roce 1945 ve Svatodušní svátky šla moje teta s procesím do vzdálených Jaroměřic na pouť. Bylo velmi teplé počasí, takže šla v bílých šatech, tam poutníci vždy přespávali a druhý den se pěšky vraceli domů. Ovšem velmi se změnilo počasí, začal padat sníh, moje teta velmi nachladla a dostala zápal plic, který pro nedostatek vhodných léků se změnil na těžkou tuberkulozu - v té době těžko vyléčitelnou.
Je to k nevíře co nastalo dál. Toto všechno jsem se dozvěděla od své maminky až ke konci jejího života...
Můj dědeček přišel za mým tatínkem s tím, jestli by si nechtěl vzít za ženu moji maminku, která byla o 7 let starší než teta Růženka a tím by mohl být se svou milovanou Růženkou až do konce jejího života. Tatínek s tím souhlasil, byla to svatba v květnu 1945 velmi smutná, protože tatínek se stěhoval do domu, kde mu umírala jeho první láska. A maminka mi vyprávěla jak tehdy začínal jejich společný život...
Tatínek byl ženatý, ale žil jako bratr s mou maminkou a jako bratr se stal i ošetřujícím bratrem své veliké lásky Růženky - nebál se vůbec nákazy. Krmil ji jako malé dítě, tlumil horečky jejího těla studenými zábaly, převlékal povlečení, měnil kapesníky s vykašlávanou krví, utíral jí pot i slzy a i ty svoje - staral se o svoji umírající krasavici, které už nebylo pomoci až do jejích posledních dní...
Až po pohřbu a dlouhých týdnech smutku a společného života jako přátele, začali teprve spolu moji rodiče žít jako manželé - narodila jsem se jako nejstarší dítě až za delší dobu. Maminka mi říkala, jak ji moc bolelo, když jí třeba v noci dlouho oslovoval tatínek "Růženko". Maminka se jmenovala Marie.
A když jsme chodívali v neděli na návštěvu k tatínkově mamince, která bydlela na jiném konci vesnice, tak jsem často slýchávala od jiných, že jsem celá Růženka. Já jsem to nechápala, ale maminku to asi moc bolívalo. Ale myslím si, že časem více pochopila tatínkovu první velikou lásku, která nenašla plného naplnění. A on si ji jako platonickou lásku zachoval ve svém srdci až do konce svého života podle jeho básníček, které napsal a já jsem je spolu s jeho obrázky dostala od maminky po jeho smrti na památku.
Jako malá jsem v dětství velmi často moc a moc kašlala a maminka mne neustále léčila vařeným odvarem ze lněného semene. Byl to takový hustý, velmi nedobrý, ale skutečně účinný přírodní lék.
Ovšem život šel dál, při práci ve stavení, které mělo téměř 19 hektarů, se musel tatínek velmi ohánět a jak už to tehdy chodilo, na prvním místě byla starost o zvířata, pole, pak teprve to ostatní.
V roce 1967 jsem měla svoje první zaměstnání ve své rodné vesnici a také v této uvolněné době jsme ihned sestavili mladý divadelní kroužek. Já jsem tehdy ihned psala žádost do agentury Dilia o povolení k nacvičování operet zase od skladatele Rudolfa Piskáčka - bylo nám vyhověno. Režie se ujal ten sám režisér, kterého měl i můj tatínek, operety byly velmi zdařilé.
Když mi vyšel v okresních novinách v Prostějově článek o našich aktivitách, měli jsme ihned mnoho zájemců o sehrání operet u nich, takže jsme měli úspěch i v okolních vesnicích. V srpnu 1968 se tato činnost, tak jako mnohé jiné, musela zase ukončit.
A život šel zase dál, tatínek se dožil i roku 1989, kdy i já jsem zase byla velmi, velmi aktivní a věřila v nově se rýsující lepší budoucnost. Tatínek mi tehdy řekl tato moudrá slova: "Žádný společenský řád nikdy nebyl úplně spravedlivý a nikdy asi nebude..."
Tehdy jsem si myslila své, ale dnes mu šeptám tam do nebeských výšin: "Můj moudrý a pracovitý tatínku, měl jsi skutečně pravdu."
Manželství mých rodičů nakonec trvalo do tatínkovy smrti 49 let a my všechny jejich čtyři děti jsme vždy cítily zázemí harmonické rodiny. Letos v červenci to bude deset let, co naše maminka zemřela. Byla 17 roků vdovou a dožila se v příměřené domácí práci, samostatnosti, zdraví a lásky veliké rodiny 92 let.
K fotografii:
Jako úvodní fotografii zveřejňuji žně v Protivanově z roku 1939 kdy je v popředí jeho maminka, která byla velmi dlouho vdovou a starala se o svoji početnou domácnost, drobné zvířectvo, ale hlavně dvě kravičky, které se chovali nejen pro mléko, ale byly jako tažná síla používány k obdělávání polí.
