Kauai je čtvrtý největší z Havajských ostrovů a žije zde přibližně 60 000 obyvatel na území o rozloze 1430 km². Od kosmopolitního Oahu se liší téměř ve všem. Není zde žádné velkoměsto ani dálnice, celý ostrov má venkovský charakter a je vlastně velkou botanickou zahradou s občasnými políčky tara, banánovníků, kávovníků, ananasů a cukrové třtiny a pastvinami se stády krav, koní a koz. Ostrov Kauai má proto přezdívku Garden Island (Zahradní ostrov). Nejvodnatější řekou je Wailua, přičemž rovina kolem jejího dolního toku je důležitou zemědělskou oblastí. Je to rovněž jediná splavná řeka v celé Polynésii. Kromě Wailua je ovšem na Kauai spousta dalších řek, protože na Kauai opravdu hodně prší, a to obzvláště v oblasti kolem hory Waialeale, která je neustále zahalená mraky. Je vysoká 1560 m a její pasátové návětří je nejdeštivějším místem na světě - v dlouhodobém průměru zde spadne 12 344 mm dešťových srážek za rok. Na Kauai prší několikrát za den, jedná se o prudké, ale krátce trvající lijáky. Díky tomu je zde bujná vegetace, kromě západního pobřeží, které je stejně jako na Oahu sušší.
Ostrov každoročně v normální době navštíví přes milion návštěvníků, které láká především malebnými vodopády a kaňony. Je zde rovněž strmé skalnaté pobřeží Na Pali a Kapradinová jeskyně na řece Wailua, kde dříve uzavírali sňatek domorodí náčelníci a v současné době hlavně japonští turisté. Zdejší prostředí lákalo i hollywoodské filmaře, na Kauai byl například natočen známý film Jurský park. Kuriozitou ostrova jsou všudypřítomné zdivočelé slepice (na Kauai nežijí žádné šelmy, takže je nic neohrožuje). Jejich kdákání patří ke koloritu ostrova a jsou dost hlučné. Sami jsme to zažili na vyhlídce na kaňon Waimea.
Ubytování jsme si našli na východním pobřeží zvaném Coconut Beach, kde je soustředěna většina obyvatel a kde rovněž leží administrativní centrum ostrova Lihue (6500 obyvatel) i jeho největší město, desetitisícová Kapaa. Náš hotel Aston Beach Boy byl umístěn těsně vedle pláže ve velké zahradě s vysokými kokosovými palmami a trávníkem hebkým jako mech. V areálu této zahrady se nacházelo několik hotelů tvořících kompaktní celek. Celý objekt byl postaven v tradičním polynéském stylu. Bydlíme ve třetím, nejvyšším patře s výhledem na kokosové palmy, moře a modrozelené hory, které jsou téměř vždy schované v oblacích. Celý areál se nazývá Royal Coconut Grove a jeho součástí je rovněž několik restaurací, nákupní středisko, bazén, brouzdaliště a tenisový kurt. Do městečka Kapaa sice není daleko, ale náš hotel a jeho okolí je oáza klidu. Slyšíme pouze šumění palem a moře a zpěv tropických ptáků. Na nákupy jezdíme do supermarketu v Kappa, který by mohl konkurovat i Albertu v Čestlicích. Je otevřen 24 hodin denně a koupit tam lze všechno, na co si člověk vzpomene.
Každý den podnikáme výlety. Jihozápad ostrova je plochý, suchý a horký, jsou zde ale i písečné pláže. Na západě jsou všude pole s cukrovou třtinou a podél pobřeží se táhne dlouhá pláž Barking Sands Beach. Jako na všech tichomořských ostrovech je závětrná strana nejméně zajímavá. Ve vnitrozemí se ale nachází skrytý “poklad” ostrova v podobě kaňonu Waimea, který je přirovnáván k arizonskému Grand Canyon. Vyhlídka na červenofialové skály tohoto hluboko zaříznutého kaňonu je skutečně působivá. Pohodu ruší pouze rachot pocházející z vyhlídkových letů helikoptér. Od kaňonu lze vnitrozemím ostrova pokračovat dále na sever k vyhlídkám Kalalau a Puu o Kila. Je odtud pohled na Kalalau Valley, což je údolí řeky tekoucí z národního parku Kokee do moře na severním pobřeží Kauai napříč útesem Na Pali, který je jinak naprosto nepřístupný. Celé údolí je lemováno zvrásněnou vulkanickou horninou červenohnědé barvy, porostlou bujnou zelenou vegetací a protkanou vodopády. V této oblasti lze podnikat pěší túry po značených stezkách.
Cestou zpět na jih se nám před západem slunce naskýtá nádherný pohled na ostrov Niihau - poslední útočiště havajské kultury a jazyka. V roce 1995 tam stále žilo několik stovek čistých Havajců, z nichž mnozí ani nemluvili anglicky. Ostrov Niihau je dodnes soukromým majetkem rodiny Robinsonů, kteří v době naší cesty stále zakazovali vstup turistů na ostrov, sami hovořili havajsky a zaměstnávali místní Havajce na své farmě. Všude jinde havajština jako živý jazyk již v podstatě vymizela, i když na Kauai existovala místní televizní stanice vysílající v havajštině.
Ostrov Niihau nese název “Forbidden Island” (Zakázaný ostrov). Havajský král Kamehameha IV ho prodal za 10 000 dolarů ve zlatě prababičce Bruce Robinsona se slovy: “Niihau je tvůj. Až ale přijdou dny, kdy Havajci nebudou tak silní jako dnes, udělej prosím všechno, co bude v tvých silách, abys jim pomohla.” Rodina Robinsonů tento slib dodržela a odmítla kolonizaci Niihau bílými osadníky, když v roce 1893 Američané zrušili havajskou monarchii a zakázali havajský jazyk. Postupem času ale vnější svět přece jenom na Niihau plíživě proniká. Domy v Pu’uwai (největší osada na Niihau) mají elektřinu z generátorů a místní škola ze solárních panelů, takže studenti mohou používat počítače. Mnoho obyvatel, především děti, dnes mluví anglicky téměř stejně dobře jako havajsky. Stále zde však nejsou žádné silnice, auta, obchody, telefony ani internet. Obyvatelé jezdí na kole a neplatí nájem v domech, které nemají tekoucí vodu.
V roce 1999 rodina Robinsonů zrušila prodělečnou farmu, takže dnes místní obyvatelé nacházejí pouze občasnou práci v cestovním ruchu a díky americkému námořnictvu, které tam vlastní malý objekt. Obyvatelé Niihau v současné době často cestují na Kauai a mnozí tam emigrují. Na ostrově dodnes platí zákaz pití alkoholu a nošení zbraní a muži nesmí nosit dlouhé vlasy ani náušnice. Mladí lidé se musí rovněž starat o nemohoucí staré osoby. V poslední době stále více mladých lidí odchází na Kauai nebo i dále a ostrov má už pouze 70 stálých obyvatel. Hlavním důvodem je nezaměstnanost. “Zakázaný ostrov” už přestává být tak uzavřený jako dříve, protože místní ekonomika potřebuje příjmy z cestovního ruchu, takže jsou tam pořádány celodenní výlety na lodích. Ačkoliv se rodina Robinsonů snaží turisty držet daleko od místních Havajců, není jisté, zda se místní způsob života podaří udržet. Rodina je však stále odhodlána ho zachránit, protože na ostrově Niihau stále přežívá pocit duševního klidu a pohody, který ve vnějším světě dávno zmizel. Bruce Robinson řekl v roce 2013, že “západní kultura tento pocit ztratila a jediné místo, kde existuje, je právě Niihau.”
Cesta na jih po silnici 550 končí v městečku Waimea, kde se nachází zbytky opevnění ruské pevnosti Fort Elisabeth. Její vybudování bylo součástí snahy německého lékaře Georga Antona Schäffera v ruských službách získat Havajské ostrovy pro ruské impérium v letech 1816 - 1817.
Další z našich výletů nás zavedl do vnitrozemí ostrova, kde se natáčel film Jurský park. Filmaři si toto místo nevybrali náhodou – opravdu to tam připomínalo prehistorii, kdy všude na Zemi žili obří ještěři. Zastavili jsme se rovněž u vodopádu Wailua Falls, nad kterým se často vytváří duha. Stejně krásný je i nedaleký vodopád Opaekaa ležící jižně od města Kapaa.
První zastávkou při cestě východním pobřežím ostrova na sever od Kapaa byla Anahola Bay. Místní pláž byla v době naší cesty předmětem sporu mezi státními orgány a potomky rodilých Havajců, takže tam byl zakázaný vstup. Vynahradili jsme si to na guávové plantáži. Guáva byla v té době pro nás zcela exotické ovoce. Prošli jsme se rozsáhlým sadem guávovníků. Jejich plody slouží k výrobě rozmanitých pochoutek, které jsme ochutnali poprvé v životě, včetně guávové zmrzliny. Další zastávkou byl maják Kilauea, ke kterému vede odbočka z hlavní silnice 56 (Kuhio Highway). Je zde rovněž ptačí rezervace a výhled na ostrůvek Mokuaeae, který je nejsevernějším bodem Havajských ostrovů. Dále na severním pobřeží leží na obou stranách řeky Kalihiwai stejnojmenná zátoka a pláž. Most přes řeku Kalihiwai přímo u pláže byl v roce 1957 stržen přílivovou vlnou. Funkční most se nachází jižněji na Kuhio Highway. Hned za Kalihiwai je ještě možné odbočit podél pobřeží a dojet na pláž Anini, kde tato slepá silnička těsně před Princeville končí. Anini je dlouhá a rozsáhlá pláž s plochým útesem, ale také klidné místo, protože díky iniciativě místních občanů (Concerned Citizens to Save Anini) se podařilo zabránit výstavbě silnice až do Princeville těsně podél pobřeží. Jsou zde však luxusní vily, z nichž jedna patří herci Sylvesteru Stallone, a rozsáhlý plážový park v havajském stylu.
Ačkoliv je od Anini do Princeville pár set metrů vzdušnou čarou, museli jsme se vrátit na Kuhio Highway až ke Kalihiwai a odtud pokračovat do Princeville. Tato středisková obec severního Kauai je pravým opakem Anini. Jsou zde luxusní hotely a golfová hřiště. Jedna noc v apartmánu v hotelu Princeville Resort stála již v roce 1995 celé jmění - 2350 dolarů. Tento hotel byl postaven na místě, kde kdysi stávala další ruská pevnost Fort Alexander. Pozdějšímu vzniku “sovětské republiky Kauai” zabránil Kaumualii, tehdejší náčelník ostrova Kauai, který v roce 1817 vypověděl smlouvu s Georgem Antonem Schäfferem, a zničil tak jeho sen o získání Havajských ostrovů pro Rusko. Kaumualii toho možná později litoval, protože havajský král Kamehameha II ho v roce 1821 unesl na Oahu, a již nikdy se na rodný ostrov nevrátil. Jméno Princeville dal tomuto místu další snílek – skotský lékař a ministr zahraniční Havaje jménem Robert Wyllie, který ho pojmenoval po havajském princi Albertovi (byl to syn krále Kamehameha IV a královny Emmy). Robert Wyllie se totiž chtěl stát baronem údolí Hanalei a později toto panství princi odkázat. Ten však v šedesátých letech 19. století zemřel již ve věku 4 let a z Princeville se později stal dobytkářský ranč. V roce 1968 vznikl Princeville Resort, což vyvolalo odpor místních obyvatel, protože jeho existence narušila pokojné prostředí severního pobřeží.
Rozsáhlé údolí Hanalei leží jižně od Princeville. Je na něj nádherný výhled z Halanei Lookout. Údolím protéká stejnojmenná řeka a kolem se nacházejí zavlažovaná pole, kde místní zemědělci pěstují taro a kde zároveň hnízdí vodní ptáci. Cesta se stáčí dolů k řece a pokračuje po jejím toku mezi tarovými políčky. Silnice se zde zužuje a dále mohou jet pouze osobní auta. Místní obyvatelé si nepřejí rozšíření silnice, aby byl znemožněn průjezd nákladních aut a autobusů. Ze stejného důvodu je řeka překlenuta mosty, po nichž může projet pouze jedno vozidlo. Místní lidé tak chtějí zabránit přílivu turistů a přepravě stavebních materiálů na výstavbu hotelů. Řeka Hanalei ústí do moře ve stejnojmenné zátoce s krásnou pláží. Silnice potom pokračuje dále podél severního pobřeží a je lemována krajinou s bujnou tropickou vegetací, barevnou škálou květů, políčky, zajímavými skalními útvary a vodopády. Lze dojet až ke Kalalau Trail Trailhead, kde končí silnice a začíná turistická stezka podél útesu Na Pali. Na začátku této stezky je pláž Kee Beach, po které se procházejí kohouti a slepice – jsou zde považováni za “divokou zvěř”. Na Pali je bájemi opředené pohoří, které je přístupné pouze po několika pěších stezkách. Vyrážíme na jednu z nich. Je nutná pevná obuv a určitá fyzická zdatnost, neboť stezka je kamenitá a blátivá, výhledy na pobřeží lemované kokosovými palmami, pláže, útesy a azurové moře však stojí za to. Stezka vede neuvěřitelně hustým porostem lesa a vzduch je prosycen příjemnými vůněmi tropických květů. Stejnou stezku používali už staří Havajci, kteří tudy hnali dobytek na trh v Hanalei. Údolí dělící útesy Na Pali byla totiž dříve obydlena Havajci, kteří na terasách pěstovali taro a pásli dobytek. V každém údolí žily stovky lidí. Přístup do nich byl pouze po této stezce nebo na kanoích. Do roku 1900 však většina obyvatel odešla do měst, poslední Havajci odešli v roce 1930, kdy se zde už pásla pouze stáda zdivočelých koz.
Jsme rádi, že na rozdíl od mnoho míst na světě se od roku 1995 na Kauai příliš mnoho nezměnilo, ostrov si uchoval svůj poklidný a venkovský charakter. Na Havajských ostrovech nám trochu scházelo to, co dělá naše cesty zajímavými – poznávání lidských osudů místních obyvatel z první ruky. Nejednalo se o jazykovou bariéru, ale spíše o určitý odstup místní populace od turistů. Vynahradíme si to ale v dalších destinacích této dlouhé cesty – příště nás čeká polynéský ostrovní stát Samoa (v době naší cesty byl jeho oficiální název Samoa i Sisifo čili Západní Samoa).
Putování Tichomořím v roce 1995, díl 1.: Oahu (Havajské ostrovy)
