Slova útěchy. Najít ta správná je velmi těžké. Co radí odborníci, abyste situaci ještě nezhoršili?

V případech, kdy je člověk v některé z nejtěžších situací, je každá návštěva zaměřená na MLUVENÍ O SITUACI, DO KTERÉ NÁVŠTĚVA NIKDY ROZUMEM ANI CITEM NEPRONIKNE. A řada těch, kterých se to týká, potřebuje jediné.Aby o tom nemluvili ti, kdo tomu prostě nerozumí. Svoje neštěstí si lidi musejí odžít sami. Někdo to zvládne za kratší, někdo za delší čas. Je každého věc, zda chce brečet a nikoho nevidět. Nebo naopak zda se chce co nejrychleji vrátit k normálu. Protože bohužel ti všichni, kdo k němu přijdou na návštěvu s tragickými výrazy a rádoby pomocnými řečmi, mu ničím neprospějí. Pokud je ten žal opravdový nad milovaným člověkem, žádná slova nepomohou. Lidí by k téhle situaci měli přistupovat citlivě v tom, aby zůstali v kontaktech stejní. Pokud se jednou za měsíc vidím s kamarádkou na kafi, pak mi prospěje, když to setkání, pokud se na něj cítím a neomluvím se z něj, proběhne v obvyklém povídání jako vždy. O běžných věcech. A aby mne do bytu lezli ti, kdo tam obvykle nechodí, je prostě netaktní. Nemůžu si pomoct. Ale takhle to vidím. Vím, o čem mluvím. Když do naší rodiny přišlo neštěstí, bylo hodně účastníků, kteří k nám normálně nechodili. Potřebovali jsme jediné. Se situaci se každý po svém vyrovnat a nabrat síly. Řada lidí byla s návštěvou proto odmítnuta, rovnou jsme lidí z práce požádali, aby k nám nechodili. Neměli jsme na to sílu. Šlo o lidi, kteří přijít chtěli, ač u nás normálně nikdy nebyli. A někteří se do krve urazili... což mě utvrdilo v přesvědčení, že by přišli pouze za senzaci. Jak to u nás je, jak to bereme atd. Jenomže my neměli sílu na návštěvy, které by nás svou účastí sráželi níž a níž. Pokud jsou lidé, kteří nás opravdu mají rádi, pochopí to. Do každé rodiny přijde někdy smutek, smrt, nemoc, neštěstí. Až když budou ti lidé v opačné pozici, tak to snad pochopí.

Někomu může pomoci účast podobně postižených z blízkého okolí, vím o tom své. Rodin, které ztratily dospělého syna či dceru, je kolem nás nečekaně mnoho.

Je velmi těžké odhadnout, co druhému v jeho těžké chvíli pomůže či nikoliv, každý jsme jiný ... Moje kamarádka, která, když jiné její kamarádce zemřel manžel, se situací kamarádky trápila a snažila se jí projevit, že v těžké chvíli na ni myslí ... Ona kamarádka vdova se potom na ni urazila a přestala s ní mluvit, přátelství skončilo ... Jestli jí projevovala svojí účast málo nebo naopak moc, těžko říct - ale prostě nějak jinak než si truchlící kamarádka představovala ...

O vztazích je vždy dobře se něco dovědět. Neumím si představit, co by mne v takové situaci potěšilo, spíš bych potřebovala lidi kolem sebe než samotu - ale těžko v tom něco předvídat.

Jak moc dobře to znám. Dvě nejhorší věty si budu pamatovat do smrti - a pořád bolí. 1. - Týden po pohřbu - Kdybyste byli spolu déle, tak bys tolik nelitovala. 2. - Asi deset týdnů po pohřbu - Někdo ti to už musí říct, moc se lituješ. - A při tom jsem si v tomto případě na manžela vzpomněla s úsměvem a hezkou vzpomínkou.

To je těžké ať řeknete co řeknete všechno je v dané chvíli nevhodné. Psychologové by měli přestat předstírat, že vědí jak na to, nevědí.

Velm rozumný a empatický článek, děkuji.