K nám však stekla snad všechna mlha z celé Evropy, inverze se pevně usadila a nehodlá se odstěhovat. Na teploměru jsme neměli víc než 3 stupně. Depresívní počasí svádělo k zatažení rolet a setrvání v teple domova. Kdepak, to pro mě není, asi bych se brzy zbláznila. Doba covidová bohužel nepřeje ani cestování za sluníčkem. Přesto i v nevlídném čase každý den vycházím ven. Častým cílem vycházek je cyklostezka podle Labe, je asfaltovaná a dá se po ní pohodlně jít bez brodění blátem.
Opět jsem si vyšla na beznadějně nezajímavou cestu podél valící se špinavé řeky. Jen pár kachen divokých se nechávalo unášet proudem, ráda je přitom pozoruji. Mají to jako zábavu.
Došla jsem k takové malé zátoce, spíš prohlubni na břehu řeky. Běžně se tudy chodí suchou nohou, teď se však naplnila vodou z řeky. Dívala jsem se přes ni a chystala se jí obejít, když mě zaujala okem neidentifikovatelná hromádka. Zvětšila jsem si ji objektivem foťáku a užasla jsem. Seděl tam totiž hotový krasavec - sameček kachničky mandarínské. Už jsme ho na řece měli asi před třemi nebo čtyřmi lety, ale od té doby jsem ho neviděla. V našich krajích není domovinou, takže nejspíš frnkl z nějakého chovu.
Teď si tam hověl, spal a nevěděl o mně. Tiše jsem ho pozorovala. Najednou otevřel očka, pomalu se probouzel. Zvedl se a odkráčel k místu s trávou. Chvíli se pásl a já s ním, oči jsem na něm mohla nechat. Nakonec sestoupil k vodě a odplaval na druhou stranu. Vůbec nevěděl, že mi zkrásněl jinak posmutněle šedivý den.
A o tom to je. Každý den, i ten, o němž si myslíme, že nám nemůže přinést nic zajímavého, se rázem může změnit. Jen je potřeba jít štěstí naproti s dychtivostí v srdci a očima dokořán. Já jsem si s tímto nečekaným setkáním trochu pohrála a připravila pro vás malý příběh.
