Vladimíra (74): Být vdovou je třeba se naučit

Podobných příběhů je mnoho,ostatně každá ho zažijeme,pokud nezemřeme dřív,než náš partner.Také jsem to zažila a když jsem se pomalu začínala z manželovy smrti vzpamatovávat,přišla další rána. Při dopravní nehodě zemřel můj mladší syn. Mladá žena mu při odbočování vlevo nedala přednost. Opravdu se mi nechtělo dál žít . Starší syn žije s rodinou v zahraničí a tak jsem zůstala úplně sama.Paní můžu poradit,aby navštívila útulek s pejsky a kočičkami. Ze začátku může chodit pejska třeba jen venčit . Tolik lásky a bezelstné náklonnosti,které se jí dostane od opuštěného zvířátka se jí nedostane od nikoho.Zvířátko je nejlepší lék na samotu.S mojí milovanou fenečkou jorkšíra Betynkou jsme na sobě absolutně závislé, dala mi novou chuť do života. Kdo nemá pejska,neví o co přichází.

Sebrat sílu a jít dál, u každého to není tak snadné.

Možná se člověk snadněji vyrovnává se ztrátou svého manžela/manželky, když má kolem sebe rodinu, přátele, sousedy, případně kolegy v zaměstnání, než když kolem sebe téměř nikoho nemá. Každý si však svou osobní tragédii prožívá s různou intenzitou, v odlišném věku a také v jiném zdravotním stavu. A to všechno ovlivňuje míru té bolesti a vyrovnávání se s ní. Říká se, že čas všechno zahojí. Je to už 5 let, kdy náhle a nečekaně zemřel můj manžel, který byl o 6 let mladší než já. Zůstala jsem tenkrát ve svých 58 letech sama se dvěma dětmi. Ty po studiích zůstaly ve velkoměstech, kde mají lepší pracovní uplatnění. Do rodného města na Valašsku už přijíždějí většinou jen o svátcích. I když mám kolem sebe dvě fantastické sestry, jednu nejlepší přítelkyni, několik dobrých známých, milé sousedy a vstřícné kolegy, je hodně dnů, kdy se i po těch pěti letech nedokážu vyrovnat s odchodem manžela. A tak na otázku "Jak se máš?" odpovídám "Žiju." Škoda jen, že sama....

Jsem vdova, ale moje cesta k vdovství byla dlouhá a těžká, proto jsem se na tuto zkušenost stihla psychicky i fyzicky připravit. Přesto paní chápu a myslím, že poslední odstavec je předzvěstí toho, že i ona se s touto skutečností vyrovná. Mě třeba vůbec nenapadlo zbavovat se věcí po manželovi kromě jeho oblečení, to jsem rozdala a dala do kontejneru. Vyrobil řadu věcí do domácnosti, které dodnes ráda používám a vždycky si na něho v dobrém vzpomenu, přestože teď žiji s druhým mužem. Článek vnímám jako přínosný, protože takových lidí je kolem nás hodně a nejednomu může nějakým způsobem pomoci.

p. Havel Václav Kotas -- to by mě také zajímalo..? Bohužel žen vdov je mnohem více - já od 54 let...

Poprvé jsem ovdověla v 60 letech kdy jsme s manželem žili 40 let. Hodně mi pomohla v překonání smutku moje práce, pak jsem se angažovala v místním zastupitelstvu a ještě jsme dokončovali se synem a jeho ženou stavbu domku. Začala jsem sama cestovat do různých exotických zemí a nakonec jsem si přes seznamku našla druhého manžela. Druhý manžel byl také vdovec a byl velmi podobný tomu prvnímu.Stejně pracovitý, ohleduplný a dobře vycházel s mým synem a já zase s jeho dcerou. Bohužel po 5 letém vztahu mi ho osud opět vzal. Naštěstí žiji v domečku se synem a jeho rodinou, mám báječnou snachu a hodná vnoučata. Naštěstí mi zůstala práce, mám pár přátel a kdyby situace dovolila neměla bych problém cestovat. Nedávno jsem podstoupila náročnou operaci, vše dopadlo dobře a teď jen aby pandemie skončila. Pracuji jako OSVČ a naštěstí moje profese funguje i za koronakrize.

12:48 Příspěvek postrádá jakýkoli náznak empatie.

Zaplať pán bůh, že jsem rozvedená a vdovství mě nečeká, všechno zlé je pro něco dobré.

Je mně paní líto ... Nemám asi k tomuto tématu moc co mluvit, vdova nejsem, ale přece ... Pochopila jsem z článku, že paní bydlí v městečku, kde žili s manželem celý život, možná tam i vyrostli. Proto mi přijde divné, že má jen jednu kamarádku. Kde jsou holky ze ZŠ, z gymnázia, kolegyně z práce? Paní ovdověla brzy, v sedmdesáti, mohla by mít ještě nějakou rodinu, i ze strany manžela ... Myslím si, že je dobré, pokud to jde, během života nepoztrácet lidi kolem sebe ...

I když s něčím nesouhlasím, paní Vladimíru chápu. Je taková, jaká je a žila jiný život než já, proto řeší teď tuhle situaci. My jsme se ještě jako rodina dohodli, že budeme žít blízko sebe. Je to praktické z obou stran a hlavně příjemné. Ti, co ovdovì, se necítí zle, mají přece o kousek dál své děti, příp. i vnoučata. Každopádně se umím vžìt do pocitů paní V. Člověk se musí do všeho nutit, i do každodenní procházky. Vše se ale časem mění, což je dobře. Stáří o samotě je dost těžké, ale zvládnout bychom ho měli. Naši rodiče a prarodiče to také nevzdali. Mně například posiluje celý život vědomí, že někomu pomáhám. A ten někdo může být i soused nebo cizí člověk, se kterým se dám při procházce do řeči. Všem vám přeji zažívat tento krásný pocit.