St. John’s (Balley Keeill Eoin) je vesnička v centrálním údolí ostrova. My jsme zde navštívili Tynwald Hill, místo, kde jednou za rok slavnostně zasedá Tynwald, parlament ostrova Man.
Tynwald je údajně nejstarší nepřetržitě fungující parlament na světě, jeho první zasedání se prý konalo v roce 979. O této skutečnosti se dá pochybovat, protože tento rok si vybraly úřady libovolně. Neexistují žádné důkazy o tom, že by se takové shromáždění v roce 979 konalo, nebo že by se tomu nějaká taková událost podobala. Ve skutečnosti se první zmínka o Tynwaldu objevuje až v kronice Manna ze 13. – 14. století a první popis role a složení shromáždění konaného v St. John’s je z počátku 15. století. I tak je tvrzení o nejstarším parlamentu na světě poněkud nepřesné. Je tu totiž islandský Althing (Alþingi), který byl založen už v roce 930, ale jeho činnost byla v letech 1800 – 1844 přerušena, takže Tynwald asi bude mít primát v tom, že funguje nepřetržitě. No, dokud se neprokáže opak, mají ostrované jedno zajímavé světové prvenství.
Tynwald je dvoukomorový. Dolní komora se jmenuje House of Keys (Yn Kiare as Feed). Ty „keys“ vlastně nemají s klíči nic společného, prý je to adaptace staronorského „kjósa - zvolení“. Pravděpodobnější výklad je, že je to zkomolenina z manského „kiare as feed“ – dvacet čtyři; tolik má totiž dolní komora přímo volených poslanců. Aktivní volební právo mají všichni občané dovršivší 16 let, kandidovat může každý občan starší 18 let, pokud žije na ostrově aspoň tři roky. Ostrov je rozdělen na dvanáct volebních obvodů, v každém se volí dva poslanci většinovým systémem.
Horní komorou Tynwaldu je Legislativní rada (Legislative Council, Yn Choonceil Slattyssagh), která plní podobnou úlohu jako náš senát. Má jedenáct členů, v tom osm volených dolní sněmovnou a tři z titulu jejich úřadu. Legislativní proces je poměrně složitý a nemá cenu se zde o něm podrobněji šířit.
Obě komory mají sídlo v Douglasu. Jednou za rok, obvykle 5. července, se na Tynwald Hill (Cronk-y-Keeillown) v St. John’s koná společné zasedání, tzv. Tynwald Day (Laa Tinvaal). Zasedá se částečně v kostele sv. Jana Křtitele, částečně venku na uměle vytvořeném stupňovitém pahorku. Na tomto zasedání se mimo jiné vyhlašují přijaté zákony, přičemž zákon, který zde není do 18 měsíců od schválení vyhlášen, pozbývá platnosti a je anulován. Zajímavé je, že Tynwald jako první na světě uzákonil už v 19. století volební právo žen, byť ne všech, ty vdané měly smůlu.
Prošli jsme se po Parlamentním vršku a nakoukli do kostela. Do sousední hospody jsme nešli, bylo ještě zavřeno.
Naší další zastávkou byl Peel.
Peel (Purt ny h-Inshey - Přístav na ostrově) je město na západním pobřeží na levém břehu ústí řeky Neb. Se svými 5374 obyvateli je to třetí největší město ostrova. Zdůrazňuji „město“, protože o něco lidnatější Onchan, tvořící souměstí s Douglasem, má statut vesnice (village). S ostrovem sv. Patrika na severozápadě je spojeno hrází. Peel byl hlavním městem ostrova do doby, než král ostrova Man přesunul své sídlo a vojenskou základnu z hradu Peel do hradu Rushen. Je někdy nazýván „růžovočervené město“, a to díky červenému pískovci, použitému při stavbě hradu a dalších důležitých budov.
Lidé zde žili již ve střední a mladší době kamenné. Kolem roku 550 byl na ostrově sv. Patrika založen keltský klášter, vykopávky z 80. letech 20. století zde odkryly velké raně křesťanské pohřebiště, některé hroby pocházejí z vikinské éry. Mezi hradbami hradu Peel na ostrově sv. Patrika lze spatřit zříceniny katedrály (cca 1250), která nahradila dřívější kostel.
Osada vyrůstala na východním břehu řeky a až do 17. století byla známá jako Holmtown. Peel bylo původně jméno hradu podle jeho britských pánů, ale časem se přeneslo na osadu v podobě Peeltown a nakonec Peel.
Ve městě jsou tři muzea, ale ta jsme vzhledem k omezenému času vynechali a zaměřili jsme se na největší místní památku – hrad Peel.
Hrad Peel (Peel Castle, Cashtal Purt ny h-Inshey) tvoří malebné ruiny na ostrově sv. Patrika. Postavili jej v 11. století Vikingové za vlády krále Magnuse Bosého. Zatímco na ostrově již stály starší kamenné keltské klášterní budovy, první vikinské opevnění bylo postaveno ze dřeva. Nápadná okrouhlá věž (donjon) byla původně součástí keltského kláštera, později jí bylo přidáno cimbuří. Na počátku 14. století byla postavena většina hradeb a věží, a to převážně z místního červeného pískovce. Po odchodu Vikingů byl hrad nadále využíván církví díky tam postavené katedrále, ale nakonec byl v 18. století opuštěn.
Stavby uvnitř hradu jsou většinou pečlivě zakonzervované ruiny, ale obvodové hradby se zachovaly ve velmi dobrém stavu. Prohlídka je bez průvodce, což bylo něco pro nás, kteří vlezeme všude. Jediný problém jsme měli u pokladny, kde jsem se snažil zaplatit vstupné (šest liber za osobu) kartou a terminál nějak střečkoval. Podařilo se to až po přilákání hradního „IT odborníka“.
Nejslavnějším obyvatelem hradu je duch zvaný Moddey Dhoo neboli Černý pes. Pověst praví, že je to zjevení v podobě velkého černého psa zvíci telete a s očima jako talíře, které na hradě straší. Pes byl často viděn v různých hradních místnostech, ale vyskytoval se zejména na strážnici, kam přišel vždy večer, jakmile byly zapáleny svíčky, a povaloval se před očima vojáků u krbu. Ti prý si na to časem zvykli a už se ani moc nebáli. Leč jednou jeden opilý strážce hradu porušil obvyklý rituál, nařizující zamykat hradní bránu ve dvojici, a udělal to úplně sám. Povzbuzen alkoholem „popadl klíče“ a šel zamykat, a to dokonce předčasně. To se zřejmě psovi nelíbilo. Po zamknutí prý měl voják projít strašidelným průchodem a předat klíče kapitánovi. Bylo slyšet nějaké zvuky, dobrodruh se vrátil na strážnici strašlivě vyděšený, neschopný vyprávět o tom, co viděl, a o tři dny později zemřel. My jsme vypodobení toho psa viděli. Bylo uplácáno z nějakých větviček, či čeho a vypadalo docela dobrácky.
Po prohlídce hradu jsme se vydali na krátkou prohlídku města, mimo jiné proto, že jsme si potřebovali vyměnit nějaká eura za libry. Cestou jsme minuli ruiny kostela sv. Petra ze 16. století. V tomto stavu je od roku 1958, kdy vyhořel a byl až na věž demolován. Blížilo se poledne, my dostali hlad a u stánku na pláži jsme poobědvali mušle. Tedy spíš jsme je ze zvědavosti ochutnali. I když byly chutné, moc nás nenasytily. Shodli jsme se však, že to musí stačit, protože není dobře dělat z jídla kult.
Nakonec jsme se zastavili v Kipper House. Kipper je manská specialita. Tvoří ji celý sleď, který je vykuchán a rozříznut na břiše od ocasu k hlavě, čímž vznikne jakýsi motýlkovitý útvar, osolen nebo naložen a za studena vyuzen nad doutnajícími, obvykle dubovými štěpinami. V Británii se kippers konzumují hlavně k snídani, a to s volským okem a chlebem. Udírnu firmy Moore's Kipper Yard, založené v roce 1882 a exportující své produkty do celého světa, jsme sice v Peelu navštívili, ale specialitu jsme neochutnali. Prodávané uzenáče nám připadaly poněkud drahé.
Naší další zastávkou byl Niarbyl. Niarbyl (Yn Arbyl), což znamená „ocas“, je skalní ostroh na jihozápadním pobřeží ostrova Man mezi Port Erin a Peelem. Je oblíbený díky nádherným výhledům na moře, za jasných dnů jsou odtud vidět i hory Irska. Rybářský domek na obrázku slouží t. č. jako rekreační chalupa, ale objevil se také ve dvou údajně známých filmech, o nichž jsem v životě neslyšel. U moře bylo nádherně. Opět se potvrdila naše letitá zkušenost, že kdykoliv přijdeme k Irskému moři, je odliv. Chodili jsme po obnaženém mořském dně a já našel cosi, co mohlo být stejně dobře mořskou řasou, jako nějakým živočichem. Vypadalo to sice jako rostlina, ale bylo to tuhé, jakoby vyrobené z kůže. Naštěstí mě to nekouslo. Naučné cedule na pobřeží hlásaly, jaká mořská zvířena je zde k vidění. Popisovaly sviňuchy, lachtany, žraloky veliké a plejtváky malé. Bohužel jsme nespatřili žádný exemplář z inzerované menažérie, ale i tak zde bylo hezky a v kavárně u parkoviště měli dobrou kávu.
Poté jsme se krátce zastavili v Port St. Mary, což je vesnice na jihozápadě ostrova. Je oblíbená jako lázeňské a rekreační středisko.
Zjistil jsem, že tohoto povídání je na jeden článek docela dost, takže zbytek druhého dne a den třetí si necháme na další díl, v němž naše cesta ostrovem po mnohých zastávkách skončí.
První díl si můžete přečíst zde.
