Jana (69): Po smrti manžela jsem začala být zlá na lidi kolem sebe, na rodinu. Cítila jsem křivdu

Musel to být šok! K takto poraženeckému a pesimistickému přístupu ale není důvod a je to zbytečné. Já bych si nakonec oddychla, že v domácnosti nemusím být za služku a poskytovat chlapovi servis a další roky života bych si opravdu užila podle svého! Je to za jedny peníze. Situaci, kterou už nemohu ovlivnit, bych vnímala jako novou příležitost a nový začátek životní etapy, kterou mohu věnovat sobě a rodině dcery.

Pokud to není vymyšlené-hnala bych takovou neschopnou bábu z barák,ufňukaná a líná až běda.

Paní Hano Polednová, klobouk dolů.

Když mi bylo 59 let, též jsem ovdověla po 41letech společného života. Čerstvě v důchodu já i manžel a připravovali jsme se na krásný život na naší chaloupce. A ejhle, vážná nemoc a manžel si tento vysněný zbytek života vůbec neužil. Na rozdíl od Jany, já jsem se o sebe dokázala postarat. Spoustu prací na baráku jsem odkoukala od manžela, řídila jsem auto, dokázala vzít do ruky motorovou pilu, křoviňák i sekačku atd., a to samé, co dělá žena, uměl i manžel. Dokázal uvařit, vyprat, vyžehlit a v nejhorším i zašít díru nebo přišít knoflík. A tak by to mělo být, když se náhle ocitne jeden z partnerů sám, aby se dokázal o sebe postarat a nebyl závislý na ostatních. Mám skvělé děti, vnoučata i přátele. Myslím, že na mne může být manžel pyšný, jak jsem to zvládla a jak se starám o jeho milovanou chaloupku. Doteď na něj s láskou vzpomínám a představuji si, jak by nám spolu bylo hezky.

Jak víte, že to psala opravdová vdova? Něco odstrašujícího ve Vdovy vdovám být musí.. Je to jak z minulého století. A knihovnice, co nezapne počítač? Jasně, že to ostatním vdovám pomůže se ubezpečit, že ony život skvěle zvládají..

Paní Jana měla mrtvolu manžela pořádně zmlátit hned na místě,možná by si tím byla ulevila....Teď už je pozdě na výčitky a fňukání! Znala jsem jednu paní,když jí zemřel muž,který doma za ni všechno vždy vyřizoval a zařizoval,takový domácí "vládce", v první chvíli byla bezradná,nevěděla kde- co- jak- platit, zařizovat,on se staral o peníze ,chodil ji vyzvedávat z práce a vozil nakoupit a domů. Kamarádky a známí jí ve všem pomohli, poradili,šla do autoškoly,naučila se řídit a později si našla i nového přítele. Možná byla mladší,než paní z článku,ale rozhodně se nebála požádat v práci o pomoc,které se jí taky dostalo. Lidi nemají moc soucit s někým,kdo se chová napohled povýšeně,sebejistě,odtažitě,dělá navenek dojem,že všechno zvládne a nikoho na pomoc nepotřebuje! Taky asi není dobré dělat kamennou tvář,neplakat ani trochu a nejhorší je,"kopat" do mrtvého,ať už byl jakýkoliv.To je už pozdě. Pán měl/mohl včas si uvědomit svou smrtelnost,manželce vše dopředu vysvětlit,sepsat,naučit,ukázat,ale asi byl z těch,co si mysleli,že tu jsou nafurt (viz kouření).

Často neradi přiznáváme, že by vina mohla být na naší straně, snadnější je ji podsunout někomu jinému a ze sebe udělat oběť. Člověku se s tím lépe žije. zvláště ve zlých situacích. Myslím, že je to pro nás lidi dost typické a není to nic zcela odsouzeníhodného. Jen by to nemělo trvat příliš dlouho a dotyčný by si měl pomalu udělat nestranně jasno v pro a proti. Žít s pocitem ublíženosti roky a ještě to připisovat někomu, kdo se už ani nemůže bránit, není dobré. A dotyčnému to také nepomůže.

Nelze soudit druhého, paní Jana se nedokáže vyrovnat s realitou a dokud nebude chtit sama, nedojde bohužel ke zlepšení jejího stavu k sobě a ostatními.

Pane Mračku, děkuji za Váš názor, jímž jste stručně a nezaujatě vyhodnotil podstatu tohoto osobního svědectví.

Jsem článkem nadšen! Ať už jsme k popsanému kritičtí či shovívaví, je dobře, že o takových případech víme. Vždyť kdoví, jak by nás podobná situace zasáhla?