Momenty, kdy by se člověk nejraději propadl sedm sáhů pod zem

Já jsem šla jednou s barevnými návleky na botách z ordinace až na nástupní ostrůvek tramvaje. Bylo to dobrých 200 metrů.

Jo a jednou jsem dojela s nákupním vozíkem až k metru, než mě prodavačka dohonila a vzala mi ho. Naštěstí jsem ho vezla prázdný a tak mi krádež odpustila.

Jezdila jsem po výstavách a prodávala masážní přístroje. Aby si je lidé kupovali, museli jsme jim udělat zkušební masáž. Masírovala jsem pánovi nohu když povídá ."Namasírovala jste ji hezky, ale ona je dřevěná"

Přidám také něco do "vínku" nakupovala jsem u nás v obchodě,košíky se "pohybovaly" jak kam každý spěchal.Stál u mě vozík,dala jsem do něj nákup(prošla jsem uličky,abych "necourala" s vozíkem a šinu si to ke kase.najednou se za mnou ozvalo - paničko,nic proti tomu,já vám ten nákup mile rád zaplatím,ale prosím vás vyndejte z toho to žrádlo pro psa,to opravdu platit nebudu,já mám doma kočičku a nemyslím jen to dvounohou - tak se bavil celý krám.Pochopitelně jsem si svůj nákup zaplatila a ještě jsme se s oným pánem smáli venku před obchodem.

Stalo se mi to asi před pěti lety a myslela jsem, že se propadnu. Byla jsem na kurzu fotografování a zrobna v okamžiku, kdy jsem prezentovala své fotky, mi zazvonil mobil. Vytípla jsem ho, ale nepochopil a zvonil znovu. Manžel se dožadoval informace, jak si má opéct tu jitrničku ze zabijačky, že už má hlad.

Na kradení cizích vozíků v supermarketech jsem já expert. Obvykle když jde se mnou můj muž, který mne při nakupování zcela rozhodí, neb musí za každou cenu vozík řídit on a spočívá to v tom, že mi vždycky ujede, aby si tam vložil "mužské věci" a já pak lítám s plnou náručí zboží po obchodě a hledám ho. A někdy to pochopitelně dopadne jako píše Daniela, v zamyšlení házím zboží do košíku za sebou, pochopitelně cizího. Jednou jsem s ním dokonce dojela až ke kase a teprve tam jsem s údivem zjistila, cože to mám za zboží, které vkládám na jezdící pás... :-))

Paní Julie, to jsem se pobavila. Takových trapasů jsem zažila hodně. Něco z mého života nedávno. Nakupovala jsem v supermarketu, zaparkovala vozík na kraji uličky a co nejrychleji tam vkládala zboží z různých regálů. Najednou u něj stojí paní a vyděšeně na mě hledí. Byl to totiž její vozík. Ten můj stál naproti.

Sice si teď konkrétně nevzpomínám, ale určitě nějaké takovéto situace byly. To se nedá nic dělat. Hloupé je, že většinou si to pamatujeme jen my, zatímco ostatní účastníci kauzy už ne. Díky za pobavení.

Trapasů jsem asi také zažila dost. Ten nejtrapnější jsem naštěstí absolvovala ještě jako mladice. K odborným lékařům se u nás musí dojíždět do vzdálenějších měst. Vůbec nevím, proč jsem byla v ordinaci, jak mě pánbůh stvořil, když se otevřely dveře, před kterými byla plně obsazená lavice čekárny. Samí muži a ten s nejlepším výhledem z našeho města. Léta jsem se mu vyhýbala, i když jsme se osobně neznali. Dnes už ho nevídám, ale možná někde vypráví tuto příhodu ze svého úhlu pohledu.

Vyprávěl mi kolega Petr: na jedné firemní akci seděl u stolu vedle dalšího kolegy Pavla a vedle něho nějaká žena. Podle vzhledu starší, než Pavel, ale chtěla to zamaskovat výrazným a dost nevhodným líčením a oblečením. Když na chvíli odešla k jinému stolu, Petr se ptal Pavla: " Prosím tě, co je to vedle tebe za maškaru? Z kterého je oddělení? Tak zmalovanou babu jsem ještě neviděl." "To je moje žena", odpověděl Pavel. Nedovedu si představit, jak se Petr cítil.