Jedu na vojnu

Jedu na vojnu

23. 12. 2020

V kalendáři bylo úterý a datum ukazovalo 1. listopad 1960. Dnes rukuju!!! V předvečer toho dne mně maminka nabalila nějaký proviant. Nechtěl jsem toho mnoho. Nevěděl jsem, jak to tam bude vypadat, aby hned po příjezdu si ze mě nedělali legraci, že se o mě doma bojí.
Ráno jsem se rozloučil s tátou a maminkou a společně s bratrem, který mě šel na nádraží vyprovodit, jsme opustili domov. Vlak mně jel z hlavního nádraží asi kolem 7,15 hodin. Vlak se dává do pohybu. Poslední zamávání. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Mladou Boleslav hned tak neuvidím. Přijeli jsme do Nymburka, kde jsem přestoupil na vlak jedoucí do Hradce Králové a dál na Hanušovice. Do Nymburka se mnou jel Venca Krajníku, který má povolávací rozkaz do Rajhradu. To je kousek od Brna. Vlak jede a vyťukává na kolejích své mtata, mtata. Dívám se kolem a přemýšlím o tom, co mě asi čeká. Vystupuji v Lichkově a přestupuji na motorák, který jede přes Králíky až do Šumperka. Nádraží Červená Voda. Tak příští stanice!!! Je to tady. Moravský Karlov. Vystupuji a vidím, že nejsem sám. Najednou se nádražíčko zaplňuje asi 30-40 branci! Už na nás čekají. Řadí nás do trojstupů a jdeme do kasáren.
Nejsou daleko od nádraží, vlastně plot kasáren sousedí s nádražím. Je to asi 300 metrů. Na bráně je nápis „ Vítáme nové obránce vlasti “. Teď už je to jasné. Už nejde couvnout, už mě mají. Jsem plný očekávání. Vedou nás do velké místnosti, až později jsem se dozvěděl, že to byl kinosál. V sále je pěkný mumraj!! U jednoho stolu jsem odevzdal povolávací rozkaz, tam mě nasměrovali dál. Šlo to jako na drátkách. Šaty svléknout, lékařská prohlídka, holič, fasování spodního prádla, cvičné uniformy, mycí prostředky a nakonec boty, “ půllitry “ ! Ještě zabalit „ civil “ a napsat adresu domů! Obléknout a už nás vedou na pokoj.

Jdeme do budovy hned naproti kinosálu. Pár schodů a jsme ve zvýšeném přízemí. Pokoj je v chodbě nalevo, poslední vpravo. Dveře jsou již otevřené a několik kluků už rovná věci, které jsou rozloženy na postelích, do nočního stolku a skříňky. Dostávám postel v rohu vpravo, až nahoře. Jsou dvě hodiny odpoledne. Včera touhle dobou jsem byl s kluky v restauraci „ U Hasmanů “. Až do večeře rovnám výstroj a ostatní tak, jak nám bylo ukázáno. Všechno má své místo. Košile musí zařezávat, kartáček na zuby musí být vpravo v šuplíku štětinami vlevo atd. Co bylo k večeři, to už dávno nevím. Až po ní jsem měl možnost chvilku se zastavit. Čistě náhodou jsem se podíval do zrcadla. Vůbec jsem se nepoznal. Původně jsem myslel, že za mnou stojí někdo cizí a já vidím jeho !!! Tak takhle vypadá voják československé armády. Kapitalisti na západě už mají určitě strach! Když jsem se podíval okolo, viděl jsem všude kolem sebe samé vyjevené tváře, které dokreslovaly „ krátce střižené vlasy “.
Někdo píská na píšťalku a slyším jak dotyčná osoba řve „Nástup na rajóny “a „ Padám, padám “. Tak mně začala vojna u chemického praporu v Červené Vodě.

Když na to dnes vzpomínám, připadá mi to, jako by to bylo "včera", a ono to je už plných 60 let. Dnešní mladíci si už ani neumějí vojnu představit. Myslím,že by řadě z nich ale určitě prospěla !

Můj příběh
Hodnocení:
(4.7 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Švancarová
Vojna není kojná se říkalo a mladí kluci by ji potřebovali jak koza drbání.
Zdeněk Horenský
Železniční vojsko, Bohumín přijímač, Ostrava služba. Pro mě vlastně štěstí v neštěstí. Po pár odkladech jsem rukoval v jednadvaceti letech, a zdaleka jsem nebyl nejstarší. Dle mého názoru, jediné vojsko u ČSLA které mělo smysl. Práce na štrece, v dílnách pro opravu vozidel i ve stanicích - posunovači, signalisté, výpravčí. Dva roky v zeleném s červenou čepicí v Děhylově, Ostravě-Třebovicích i ve Štítině. Mezi směnami na železnici se s námi pokoušeli hrát na vojáky. Moc se jim to však nedařilo, asi jako v dobách PTPáků. U železničního vojska ty dva roky nebyl úplně ztracený čas pro mladé muže, byla za nimi i spousta dobře vykonané práce. Při obnovách tratí se pracovalo non-stop, v noci za osvětlení a určitě výstavba několika kilometrů nových kolejnic netrvala řadu let, jako je tomu někdy dnes, a nejen u železničních staveb.
Zuzana Pivcová
Moc hezká vzpomínka a souhlasím s Vámi, že vojna by mnoha dnešním velmi prospěla, i když by byla poněkud jiná než dřív.
Antonín Nebuželský
A co mobily, ty vám nechali? Jen humorná přípominka od vojína z roku 66.VU1105 Mladá 4 :-)
Věra Ježková
Františku, také tvá vzpomínání ráda čtu. :-)
Eva Mužíková
Františku, Tvé vzpomínání si vždy ráda přečtu...také obdiv Tvé paměti.
Jan Zelenka
Mazáctví, buzerace, šikana, vše podporované mladými lampasáky. Nemám na to dobré vzpomínky. Šel jsem na vojnu po zdravotních odkladech až ve 22 letech. O to to bylo pro mne horší. Já jsem se šikanovat od mazáků ale nenechal. Měl jsem trochu jiné postavení. Dělal jsem knihovníka, pouštěl filmy, distribuoval tisk a jezdil do Prahy na ústředí vybírat knihy pro celá kasárna. Ale pucovat chodbu kartáčkem na zuby jsem odmítl. Za to mi vykradli skřínku s celou plnou polní. Vše jsem musel zaplatit. Když jsem si po pěti měsících vynutil vyšetření v ÚVN na očním kvůli závažné oční vadě, primář, plukovník, mi řekl: Kterej vůl tě poslal na vojnu? Řekl jsem mu, že ti volové sedí na okresní správě v Mělníku. Zasmál se a do čtrnácti dnů jsem byl doma u své rodiny. Zážitky z vojny vesměs mizerné.
Miluše Hasenohrlová
Františku,moc hezké povídání o pobytu na vojně. Vždy se mně líbila vojenská uniforma,ve vojenském prostoru Doupov bylo vždy plno vojáků.To byly tancovačky.A nakonec jsem si vzala nevojáka. :-)
Daniela Řeřichová
Zajímavá vzpomínka s neuvěřitelnými detaily, klobouk dolů. Dřív muži často líčili historky z vojny , a to většinou barvitě. Mému bratrovi v roce 1978 prostřelili nohu v Ostravě-Mošnově, takže můj vztah k vojně je spíš negativní.
Naděžda Špásová
Františku, na to, že je to už 60 let, vám paměť slouží opravdu dobře. Mně v té době bylo 7 let a pamatuji si první třídu, seděla jsem s klukem, který měl pořád nudli u nosu. Prý už zemřel. Máte pravdu v tom, že by dnešním frackům vojna opravdu neuškodila. Přeji vám i rodině krásné vánoce a hodně štěstí a zdraví do roku 2021. (◕ᴗ◕✿)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.