Pocházel ze židovské rodiny z Užhorodu a jeho rodiče, kterým je dnes již více než 90 let, odešli do vzdálené Argentiny hned po druhé světové válce.
Nestor musel v osmdesátých letech dočasně emigrovat do Francie, protože mu hrozilo zatčení tajnou policií vojenské junty, která v té době v Argentině vládla a krutě potlačovala veškerý odpor. Jeho mladší bratr se stal jednou z četných obětí diktátorského režimu. Byl posazen do letadla a shozen s pytlem na hlavě do Atlanského oceánu jako mnoho jiných mladých, levicově založených Argentinců. Nestor se ve Francii oženil se Sylviane, ale moc si nerozuměli. Po návratu z cesty do východní Evropy, která je zavedla až do Moskvy, kde skutečně našli příbuzné Nestora, se nakonec rozešli a Nestor si založil novou rodinu se svojí krajankou Marií. Z náhodného setkání v Praze se stalo celoživotní přátelství. S Nestorem jsme se viděli nejprve v brazilském Florianopolisu ve státě Santa Catarina, kde Nestor a Maria se svými dvěma dětmi dlouho žili, poté v Buenos Aires a zatím naposledy v Praze. Dnes žijí v klidném prostředí v argentinských Andách. Můj manžel často spolupracuje s jeho dětmi Manu a Julií na překladech. Sylviane, bývalá žena Nestora, žila dlouho v Kolumbii, kde spolupracovala s ozbrojenou složkou organizace FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia) a působila jako novinářka. Strávila polovinu života v kolumbijské džungli mezi partyzány, ze kterých se časem stali obchodníci s drogami, a dnes žije osaměle ve Francii, je zahořklá a trpí bolestivou revmatickou artritidou. Kontakt s ní jsme dávno ztratili.
Během naší cesty do Argentiny na podzim v roce 2008 (na jižní polokouli bylo ovšem jaro) jsme díky známosti s Nestorem nemuseli v Buenos Aires shánět hotel. Rodiče Nestora mají byt v židovské čtvrti, který nám ochotně zapůjčili, protože byli někde na cestách. Po příjezdu z letiště na nás čekal upovídaný domovník, který nám později poskytoval i jiné služby, jako například spolehlivé a levné taxi. V Argentině a Uruguayi se mluví dialektem španělštiny, kterému se říká “el platense”, protože obě tyto země se nacházejí v ústí řeky Río de la Plata. Vyznačuje se hlavně odlišnou výslovností dvojhlásky “ll” (místo obvyklého “j” převládá v Argentině výslovnost někde mezi ”š” a “ž”) a rovněž použitím osobního zájmena “vos” místo “tú”. V Buenos Aires má místní španělština ještě jiný odstín – obyvatelé hlavního města Argentiny si říkají “porteños” a mluví svým dialektem hodně rychle.
La Boca v rytmu tanga a božský Diego
K pohodové atmosféře Buenos Aires přispívá všudypřítomné tango, stejně jako pestře barevná čtvrť La Boca proslulá písničkou Caminito a fotbalovým klubem Boca Juniors, kde začínal jeden z nejlepších fotbalistů světa všech dob Diego Armando Maradona. V Argentině je fotbal náboženstvím a Diego Bohem. Není divu – po prohrané válce s Velkou Británií o Falklandy/Malvíny v roce 1982 Maradona “pomstil” padlé argentinské vojáky dvěma góly potupně vstřelenými Anglii ve čtvrtfinále mistrovství světa v Mexiku v roce 1986 a posléze pomohl své zemi získat titul mistrů světa. Oba tyto góly vstoupily do historie – první byl levou rukou a druhý po prokličování s míčem z poloviny hřiště přes 5 anglických hráčů až do branky. Po jeho nedávném úmrtí mnoho Argentinců hořce plakalo. Podrobné informace týkající se uvedeného zápasu mám od manžela, protože já se na rozdíl od něj o fotbal příliš nezajímám, ale doufám, že si tento článek přečtou i pánové. Tango se v Buenos Aires tančí téměř všude na ulicích, hlavně před terasami restaurací. Není nic příjemnějšího, než si po únavném dni sednout ke stolu mezi elegantně tančícími páry a k jídlu poslouchat živou hudbu tango. Je samozřejmé, že za svoje snažení očekávají určitou odměnu, ale očividně tančí hlavně pro radost.
Jihoamerické Švýcarsko
V Buenos Aires jsme zjistili, že se lze velmi snadno podívat do sousední Uruguaye. Stačí si zakoupit lístek na Buquebus (lodní autobus) a za hodinu a čtvrt přistáváme v půvabném městě Colonia del Sacramento v Uruguyai. Buquebus zajišťuje toto spojení přes Río de la Plata, což je vlastně rozlehlé ústí dvou významných jihoamerických řek – Paraná a Uruguay, které se zde společně vlévají do Atlantiku. Colonia del Sacramento se vyznačuje harmonickým spojením portugalského a španělského architektonického stylu. Prostorové uspořádání historického jádra má portugalský charakter a značně se liší od stylu předepsaného středověkým španělským zákonem pro koloniální města. V centru města jsou malebné úzké dlážděné uličky. Váhali jsme, zda máme jet do Montevidea, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat na uruguayském venkově. A nelitovali jsme. Uruguay v našich vzpomínkách navždy zůstane spojena se švitořením ptáků a kvetoucími stromy v bukolické jarní krajině, kterou nás vozil “náš” taxikář s německým jménem. Žírné pastviny, stáda hovězího skotu, písečné pláže na břehu Rio de la Plata a vesnice jako vystřižené ze švýcarského kalendáře. Ne nadarmo se oblasti ležící nedaleko od Colonia del Sacramento říká Nové Švýcarsko. Žijí zde přistěhovalci ze Švýcarska, Německa a Francie, kteří dodnes dodržují zvyky svých zemí. Místní architektuře se říká „neo-helvétská“ a často se zde setkáme s erby švýcarských kantonů. Převládá zde rovněž středoevropská gastronomie, především široký sortiment mléčných výrobků, zejména sýrů.
Majestátní hora Fitz Roy a rostoucí ledovec Perito Moreno
Po několikadenním výletu do kouzelné Uruguaye a návratu do Buenos Aires nás čekal dlouhý let do Calafate v jezerní oblasti Patagonie. Calafate je kromě jiného východiskem na známou horu Fitz Roy a na ledovec Perito Moreno. Monte Fitz Roy neboli Cerro Chaltén je hora vysoká 3405 metrů nad mořem a leží na hranici mezi Argentinou a Chile, nedaleko městečka El Chaltén. Název Chaltén pochází z mapučského slova znamenajícího „kouřící hora“, protože se nad horou, pokud je vůbec vidět, často vytváří oblaka. Hora má pověst „nedostupného vrcholu“. Přestože je její výška poměrně nevýznamná, je v národním parku Los Glaciares, kde se nachází i ledovec Perito Moreno, nejvyšším vrcholem. Její strmé žulové stěny jsou technicky velmi náročné, ročně je hora slezena jen několika málo jednotlivci. Každý den jsme viděli horolezce s plnou výzbrojí, kteří vyráželi směrem k Fitz Roy, ale kteří z nich dobyli vrchol, jsme se samozřejmě nikdy nedověděli. Byli jsme ubytováni v chatičce s výhledem přímo na horu, takže se nám podařilo jinak zahalený vrchol několikrát uvidět. Perito Moreno je nádherný ledovec, který se i v době globálního oteplování zvětšuje. Každý den postupuje o 3 metry. Je 30 km dlouhý a vyčnívá 70 metrů nad vodou jezera Lago Argentina. Výhled na něj je možný z plošiny důmyslně vybudované přesně naproti ledovci. Doufali jsme, že se nám podaří uvidět ulomení obří ledové kry a naše přání se skutečně splnilo. Nenadále se ozval ohlušující rachot a z ledovce se přímo před zraky užaslých turistů ulomila obrovská ledová kra, která v gejzíru vystříknuté vody těžce dopadla do jezera. Vyfotografovat se nám to sice nepodařilo, ale podobný zážitek se nezapomíná. Kromě těchto dvou divů přírody jsme nedaleko Calafate ještě pozorovali růžové plameňáky na jezeře Lago Argentina a poobědvali v typické argentinské restauraci, kde jsme jedli na terase u rozkvetlé louky s výhledem na horskou říčku s ledovcovou vodou.
Cristina Calderón – poslední Yagane
Z Calafate jsme se vydali na nejjižnější cíp jihoamerického kontinentu do Ohňové země. Je to vlastně souostroví skládající se z hlavního ostrova a mnoha dalších ostrovů. Na největším ostrově rovněž začíná silnice Panamericana, která je dlouhá 17 848 km a vede až na Aljašku, s výjimkou úseku 130 km mezi Kolumbií a Panamou v oblasti Darien, kde je neprostupná džungle. Měli jsme sice rezervovaný hotel přímo v městě Ushuaia, ale taxikář, jenž nás vezl z letiště, nám dal tip, který jsme nedokázali odmítnout. Za velmi přijatelnou cenu jsme se ubytovali uprostřed listnatého lesa v domku s prosklenými stěnami a stropem. Ohňová země byla ještě zčásti pokrytá sněhem, Antarktida není daleko a jižní větry jsou i na jaře hodně mrazivé. V nižších polohách se ale nezadržitelně hlásilo o slovo jaro a na trávě plné pampelišek se pásla stáda koní s hříbátky. Nechce se ani věřit, že v této idylické krajině došlo k jedné z nejstrašnějších genocid v historii lidstva. Když Ferdinand Magalhães proplouval průlivem, který ponese jeho jméno, a viděl na břehu planoucí ohně tajemných domorodců, nemohl tušit, že se národy Haušů, Akalukufů, Yaganů (neboli Yamana) a Ona (neboli Selknam) stanou v druhé polovině devatenáctého století obětí masakrů ze strany hrdlořezů pochybného původu (vynikal mezi nimi Rumun Julio Popper), kteří byli najati velkými dobytkářskými společnostmi. Konflikty mezi přistěhovalci vyzbrojenými moderními zbraněmi a primitivními domorodci bránícími se luky a šípy měly spíše charakter vyhlazovací války. Tyto velké společnosti platily jednu libru šterlinků za jednoho „uloveného“ Ona. Lovec lidí se prokázal uříznutým uchem zavražděného Ohňozemce. Najatí zabijáci používali i různé lsti. Například nechali na pláži mořem vyvrhnutou velrybu, otrávili její maso a během jediného dne tak zemřelo 500 Ona. V jiném případě pozvali domorodce na “mírové” jednání, opili je vínem a potom snadno vyvraždili celý jeden kmen Ona, celkem asi 300 bezbranných lidí. Chilská vláda ve snaze zabránit těmto masakrům postoupila ostrov Dawson salesiánskému řádu, kam byli soustředěni Ona, kteří přežili genocidu. Misionáři se snažili je „zcivilizovat“. Ohňozemcům, kteří se potápěli do vod Magalhãesova průlivu zcela nazí (před ledovou vodou byli chráněni vrstvou tuleního tuku), vnutili evropské oděvy. Ty však promokly, domorodci nastydli a umírali tak rychle, že během dvaceti let zbyl na ostrově po salesiánské misi pouze hřbitov plný křížů. Angela Loij, poslední příslušnice národa Ona, zemřela v roce 1974. Yaganové měli o něco více štěstí – žili daleko od pastvin na pobřeží průlivu. V malém muzeu věnovaném původním obyvatelům Ohňové země v městě Ushuaia jsme strávili několik hodin a mimo jiné jsme si poslechli originální nahrávku legendy v jazyce Yagane, kterou namluvila jeho poslední žijící mluvčí, Cristina Calderón. Její vnučka, která již není čistokrevná Yagane, se tento jazyk naučila jenom proto, aby si babička měla s kým povídat ve své mateřštině. V době naší návštěvy bylo Cristině 80 let. Dnes je jí 92 let a je stále aktivní. Je považována za živé národní kulturní dědictví. Po jejím odchodu zmizí celý národ Yagane, jeho jazyk a živá kultura. V muzeu jsme si koupili model tradiční lodě Ohňozemců, který tato legendární žena sama z rákosu vyrobila. Patří mezi nejcennější suvenýry z našich cest.
Velšané a velryby
Poslední část našeho pobytu v Argentině jsme strávili na poloostrově Valdes v Patagonii. Let z Ushuaia byl velmi neklidný, s letadlem si při přeletu Magalhãesova průlivu pohrával silný vítr vanoucí z Antarktidy a v jednu chvíli se nebezpečně naklonilo na bok. Pohled na průliv pod námi ale stál za to. Poloostrov Valdes máme spojený s místní faunou a velškou kulturou. Wales ztratil nezávislost již ve 13. století, ale teprve ve druhé polovině 19. století začali Angličané významněji potlačovat jejich keltskou identitu. Část z nich se proto rozhodla odejít za oceán a někteří skončili právě v Patagonii. Žili zde v harmonické symbióze s místními domorodci Tehuelči, kteří jim zpočátku pomohli přežít v nové vlasti a později s nimi úspěšně obchodovali. V dnešní době jsou Velšané sice již do značné míry asimilováni, ale starší z nich stále mluví keltskou velštinou a název města Trelew, kde jsme přistáli, je rovněž velškého původu. Je dokonce známý příběh místního usedlíka, který se vrátil do původní vlasti a na ulici velšského městečka se dostal do konfliktu s Angličanem z Londýna, protože tvrdošíjně odmítal mluvit anglicky. Uměl totiž pouze velšsky a španělsky. Značnou část pobytu na poloostrově Valdes jsme věnovali pozorování mořských zvířat. Jsou zde velké kolonie tučňáků, lachtanů, tuleňů a obřích rypoušů sloních. Při blízkém kontaktu s ploutvonožci je dobré si ucpat nos, protože jejich zápach může být pro slabší povahy nesnesitelný. Přestože jsem se bála, nechala jsem se přesvědčit k plavbě na vratké lodi, na které jsme se společně s desítkou dalších turistů vydali do zátoky přátelit se s velrybami jižními (Eubalena australis). Slovo “přátelit” jsem nezvolila náhodně. Tito obrovští kytovci, dorůstající délky 15 až 18 metrů a vážící 50 až 80 tun, jsou totiž zvyklí na lidi a hodně zvědaví. Sotva jsme se dostali na otevřené moře, přiblížily se k nám dvě velryby – 17 metrů dlouhá matka a “titěrné” velrybátko, jehož délka byla sotva 7 metrů. Manžel se vyklonil z lodi a pohladil si větší velrybu. Její kůže je velmi drsná a místy jsou na ní drobná zranění způsobená mořskými ptáky, kteří vyzobávají kousky kůže velryb. Pro velryby to však není závažný problém a ptáků se mohou kdykoli zbavit ponořením do vody. Oba kytovci však očividně dávali přednost lidské společnosti a zůstali dlouho těsně vedle naší lodi. Až později jsem si uvědomila, že by stačil neopatrný pohyb obřího kytovce a loď se mohla převrátit. Nic takového se ale nestalo a my jsme si odnesli krásnou vzpomínku na Argentinu, zemi našeho přítele Nestora.
