Vánoční nakupování se často mění v soutěž o nejlepší dárek

Vyhýbám se takovému šílenství , dárky dávám, ale nepřeháním.

Je víc než smutné, když se vánoce změní na konzumní soutěž. Prostě, heč, my dáme víc..... Nemám tohle soupeření vůbec ráda.

Drahé dárky? Tak to je téma. :-) Pamatuji si opět jeden Štědrý den. Ono už je to tedy pěkných pár let. Dopoledne, pokud to jde se jdu vždy projít do lesa. To už je taková tradice. Než zase pozdě odpoledne otevřu kostel na Betlémské světlo. Tenkrát u nás bydlela mladá rodina se dvěma kluky. Pájou a Mackem. Pavlovi bylo pět, Martinovi čtyři. Jsme malá vesnice a tak jsme tady všichni skutečně jako jedna rodina. Taky jsme tady všichni ,,strejdové" a ,,tety." No a tak jsem se nějak zmínil pár dnů před Vánocemi, že půjdu na Štědrý den dopoledne do lesa. A kluci hned ,,Stlejdo, my chceme taky." No proč ne. Martina, tedy jejich máma bude mít alespoň čas na přípravu večera. Nosím vždy v batohu zvěři něco na přilepšenou. Žaludy, jablka, slunečnici... Tedy takového ,,Ježíška" pro zvěř. Seno dostává pravidelně od myslivců. Samozřejmě, že už dlouho před Vánocemi rodiče sondovali co by si kluci přáli pod stromeček a aby to nakreslili a... vždyť to znáte. Tak co můžou chtít takoví caparti. Táta jezdil s kamiónem a kluci na svůj věk byli do aut zblázněni. No a i když to v přáních nebylo, vracel jsem se jednou z města a ve výloze u Vietnamců si všiml dvou autíček. Kamiónů. Modrého a červeného. Za nějaké dvě stovky. Tak jsem je klukům koupil a i když jsem měl představu, že je dostanou od strejdy pod stromeček, jak se říká. ,,Člověk míní, Pán Bůh mění." Mám doma zabaleno, že si půjdu kluky vyzvednout a napadlo mne do batohu přibalit ty autíčka. Myslel jsem, že je tajně předám rodičům, ale jak se na mě kluci v předsíni vrhli, tak jsem na to zapomněl a autíčka zůstala v batohu. No nic. Vyrazili jsme k lesu. Je to přes pastvinu necelý kilometr. Byl to takový ten pravý ,,Ladovský" Štědrý den. Večer před tím napadl sníh, modrá obloha, od pusy se kouřilo. V trnkoví občas típly sýkorky a pod námi byla zachumelená vesnice s kouřícími komíny a jak znám ty ,,své", tak jsem za každým oknem viděl sousedky točící se kolem kamen, sousedy tajně upíjející domácí slivovici. Šlapali jsme tím docela hlubokým sněhem. Copak to, mě se šlo dobře, ale kluci měli krátké nohy. Takže to jejich neustálé ,,stlejdo, stlejdo" začalo utichat. Do lesa bylo už jen kousek. Tak jim povídám, že budu prošlápávat cestu ať se mě chytí. Jdeme za sebou a mě tak spontánně napadlo začít zpívat ,,Tři čuníci jdou." Kluci se hned chytli a tak jsem se smíchem došli na kraj lesa. V lese to bylo snazší, na zemi leželo míň sněhu. Klukům jsem řekl, ať ztichnou nebo vyplašíme zvířátka. Tiše jsme pokračovali ke krmelci. Zpoza stromu na nás jukla veverka, hejnko červených hýlů zapískalo z osiky. Kluci se ptali na stopy... Blížili jsme se ke krmelci a já si uvědomil, že když otevřu batoh, tak si kluci musí všimnou těch aut. Krmelec už byl na dohled. Tak povídám klukům, kdo bude u krmelce první. Rozběhli se až se za nimi sníh prášil a já rychle vyndal ty krabice s dárky a schoval je pod nízký zasněžený smrček s tím, že na zpáteční cestě si je opět nenápadně vyzvednu. U krmelce jsme vyndali dárky pro zvířátka, kluci načechrali v jeslích seno, zeptali se na hroudu lizu. Tak jsem jim to vysvětlil, naslinil si prst, přejel po hroudě a zkusil jak je slaná. Kluci pochopitelně museli po strejdovi totéž. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Pája s Martinem se rozběhli dopředu. Kdo prý bude první na kraji lesa. A stalo se co se muselo stát. Kluci se najednou zastavili u toho smrčku, kde jsem měl schované ty dárky. Zůstali v rozpacích. Rozhlíželi se kolem sebe, pak koukali na mne a čekali až k nim přijdu. ,,Stlejdo, tady jsou kamióóóni... a dva... a čí jsou..." Tak co už jsem mohl dělat. Poškrábal jsem se za uchem, zatvářil vážně a povídám. ,,No já nevím chlapi. Já si teda jako myslím..., že když jste dali dárky zvířátkům, tak zvířátka na vás myslela taky. Jinak si to vážně, ale vážně vysvětlit neumím." Kluci měli oči navrch hlavy. ,,A to fakt stlejdo?" ,, No fakt, kluci. Čestný... hele! Tam na vás kouká srnečka, to určitě ona." Nekoukalo nic, ale oba v tu chvíli věřili, že za tou borovičkou skutečně srnečka byla. Takže si Pája vzal ten modrý, Macek červený. Přitiskli si je na hruď a mazali jsme domů. Najednou jim na zpáteční cestě nevadil ani ten vysoký sníh. Doma to bylo něco. Hned v chodbě spustili jak dali zvířátkům dárečky a jak se jim zvířátka odvděčila a... za chvíli nám dospělákům šla hlava kolem. Druhý den na Boží hod jsme se sešli před mší u kostela. ,,Tys tomu dal s těmi kamióny." Povídá Martina. Kluci zavalený stromeček dárky od nás, obou babiček, prababičky za pár tisícovek a oni jen ta auta od zvířátek. Dokonce s nimi i spali." Tak vida. Drahé dárky od příbuzných a nakonec jim největší radost udělal kamión za dvě stovky ,,od zvířátek." Kluci se odstěhovali do města, ale občas se za strejdou přijedou podívat. Oba jsou už dospělí. A zrovna nedávno jsme s Martinem vzpomínali. ,, Já si strejdo jednotlivé Vánoce z dětství nepamatuji, ale ty, kdy jsme dostali ty kamióny si pamatuji dodnes. Já už jsem za nějaký rok věděl, že to nebylo od Ježíška, nebo zvířátek, ale od tebe. Jenže ono je i v dospělosti krásné si stále představovat, že to skutečně bylo tak, jak jsme to tehdy prožili." ;-)

Paní Ová má pravdu, pak ale namístě otázka k proč zvyšovat důchody.

Když byli vnoučata malí,tak se kupovaly dárky,dneska už jsou skoro dospělí,tak se asi moc neradují(ví co dostanou jsme tak domluveni).Svátek za 100,.,narozeniny za 200,.,vánoce za 300.Zatím se nepohoršovali a děkují jako by dostali bambilion.

Už František Nepil prohlásil, že vánoce jsou portmonkový memoriál. Co by asi říkal dnes?

Kdysi dávno byl v Mladém světě obrázek - "inzerát" (za přesnou citaci neručím): Nejlepším dárkem jste vy sami.

Dotyční nevědí (nikdo je to nenaučil), že nejkrásnější a nejcennější věci jsou zdarma.