Pizza. Hranolky. Špagety. To je vítězná trojice, kterou nyní nejčastěji jmenují děti, když dostanou otázku, co jedí nejraději. Když se na totéž zeptáme jejich babiček a dědečků, zjistíme, že tato jídla v dětství vlastně vůbec neznali.
„S pizzou jsem se poprvé setkala až někdy po roce 1990, když jsme začali cestovat. Občas ji kupuji vnukům, ale musím říct, že mi nikdy nijak zvlášť nechutná. Prostě placka s něčím. To mi tehdy mnohem více chutnají klasické bramboráky, když už bych měla hledat něco podobného, tedy placku,“ říká se smíchem dvaaosmdesátiletá Helena.
„Vnučka pořád otravuje, že chce špagety s kečupem. No tak jí je občas udělám, ona je ráda a já mám klid. Ale když jí dám nějaké jiné těstoviny, mručí, že to není ono. Stačí, aby to mělo jiný tvar, a už se ofrňuje. Přitom my jsme neznali špagety, pořád jsme jedli jen kolínka, ovšem s něčím, s omáčkou, s masem. Jíst je jenom polité kečupem by nikoho nenapadlo. Vlastně si vůbec nevybavuju, kdy jsem se poprvé setkala s kečupem,“ říká pětašedesátiletá Irena.
Když přijde řeč na oblíbená jídla z dětství, je vidět přímo generační propast. „Když dozrál angrešt nebo rybíz, třešně, jahody, byl to velký svátek. Mnohem více jsme tehdy oceňovali sezonní ovoce, ale také třeba kompoty. Meruňkový nebo broskvový, to byl málem luxus. Dnes by to už za luxus asi nikdo nepovažoval,“ říká Jitka Rákosníková, autorka několika úspěšných kuchařek. Míní, že právě v dětství se vytvářejí nejen chutě, ale i stravovací návyky, které pak člověk ovlivňují a provázejí celý život. „Já si na jednu z prvních chutí, která se dá označit jako zážitek, vzpomínám celkem přesně. Byl to chleba. Takový ten poctivý venkovský pecen, který býval u naší babičky. Ona ho sice nepekla, byl kupovaný, ale krásně voněl, byl vláčný a chutnal božsky. Pro mě se stal takovým měřítkem českého chleba a dodnes jim vše poměřuju. Jedla jsem ho jen posolený nebo s domácím sádlem a cibulí. To dodnes považuju za báječnou pochoutku, tedy pokud natrefím na ten správný chleba,“ vypráví. Vzpomíná také na koláče své babičky z tenkého kynutého těsta s ovocem, mákem a drobenkou. „Pražská babička zase dělala dokonalé bramborové placky a milovali jsme i další, nesmírně prosté jídlo, vařené brambory s máslem a tvarohem,“ říká.
V jedné rodině nedávno babička uvařila vnučkám brambory s cibulkou. Nejedly. Pak si doma stěžovaly, že jim babička nedala najíst, že měly hlad. Jejich mamince to bylo divné, bylo jí jasné, že si vymýšlejí.
„Mami, cos jim dala k obědu? Ty malé potvory tvrdí, že nic.“
„Ani do toho nedloubly. Normální bramory s cibulkou. Tvářily se jako by měly na talíři pavouky.“
„No jo, to ony nejedí.“
„Nejedí nebo to neznají?“
„No vlastně obojí.“
„A tak proč jim to někdy neděláš, to jsme přece doma jedli pořád, ty jsi takové jednoduché jídlo měla moc ráda.“
„No jo, to víš, děcka dneska jedí jinak.“
Jenže pozor, odborníci na gastronomii upozorňují, že děti jedí přesně tak, jak je to doma naučí. Těžko si dítě bude žádat hranolky, když je nebude znát. Tedy, když mu je rodiče nebudou doma smažit nebo mu je kupovat ve fast foodech. „Nejhorší stravovací návyky si děti přinášejí z domova. Neházejme vinu jen na školní jídelny, nevěřme dětem, že se tam vaří jen špatně a že jim tam nechutná. Ten problém je složitější, ale základ dostává dítě vždy v rodině,“ uvedl Pavel Maurer, odborník na gastronomii a zakladatel průvodce po českých restauracích.
„Chutě jsou od nejútlejšího dětství ovlivněny prostě tím, co děti dostávají doma a jaké zvyky při stravování jejich rodina má. Dříve také tím, nakolik co bylo dostupné. Nyní je sice velký výběr potravin, ale opět platí, že dítě si zvykne na to, co dostává doma od dětství. Myslím, že dnes je pro děti běžnější jíst těstoviny a pizzu, než třeba chleba s máslem nebo brambory s tvarohem, což bylo běžné pro generaci jejich prarodičů,“ míní Jitka Rákosníková.
Nejhorší je, když se různé generace dostanou kvůli tomuto tématu do sporu. Když se prarodiče zeptají, proč vnoučata jedí pořád pizzu a nechtějí chléb s máslem a pažitkou.
„No protože je jiná doba, dnes děti chtějí pizzu.“
„Ale není zdravá.“
„No není, ale co máme dělat, jsme rádi, že sní aspoň něco.“
„Kdyby ji neznala, tak by ji nejedla.“
„No ale to takhle brát nemůžeš, ona ji zná...“
„Jak ji může v pěti letech znát? Sama si na ni asi do pizzerie nezašla.“
„Tati, nech toho, je jiná doba a hlavně mi teď nezačni vyprávět, jak jste jako kluci jedli chleba se syrovou cibulí.“
„Víš jak je zdravá syrová cibule?“
„Fuj, nech toho.“
Ano, debaty na téma oblíbené jídlo dětství mnohdy nekončí dobře. Zábavné jsou pouze, pokud se do nich pouštějí lidé plus minus stejného věku. To se pak vzpomíná naopak skvěle, protože se většinou všichni shodnou.
