Co kdo může

Paní Caklová, nemoc, jak vyplývá z vašeho komentáře, máte zřejmě za sebou. Tudíž vám přeji zase dlouhý čas pohody. Já se do optimismu musím nyní trochu nutit, opět se mi hnula bederní páteř a v tomto koronavirovém čase nemám žádnou šanci na novou operaci. Beru život tak, jak přichází, bez extrémů, tzn. jak bez militantního optimismu, který je mi cizí, tak ale i bez pesimismu. Překonal jsem už v životě mnohé, nezlomí mě ani virus, ani moje poškozená páteř.

Jitko, vítám Tě opět tu , jsem ráda, že jsi se ozvala :-)

Původně jsem o tom nechtěla psát, ale budiž. Měla jsem mnoho šrámů na duši (úmyslně píši v minulém čase), ale žádné, ať už z dětství nebo dospělosti, z prostředí rodiny a tak chápat umím. Ve svých 71 letech jsem, v plném zdraví a výborné fyzické kondici, chytila virus těžkého hnisavého zánětu plic a pohrudnice. Během deseti dnů v nemocnici jsem si prošla opravdovým peklem. Punkce, drenáže do plic, 3 l směsi hnisu z plicních sklípků a vody z pohrudnice, CRP se zastavil až po pěti dnech na hodnotě 350, kdy jsem v infuzích dostávala už troje širokospektrální ATB. O nic jsem nebojovala, jen jsem po totálně rozkopané cestě plné balvanů a hlubokých výmolů běžela závod o holý život. Toto peklo mi poskytlo i "bonus" v podobě ocitnutí-se na "Druhém břehu", kde skutečně záleželo jen na mém rozhodnutí. Čeho se mám dnes bát. Jedině optimizmus, nikoli však militantní, vnitřní síla, což je láska a ☼ v duši, mě udržují v naději v lepší "zítra" ♥ To že napíši svůj názor přece neznamená, že nerespektuji názor druhého. Jak napsala Jana Š. " Každý má svůj kousek pravdy. V tom jsme si všichni rovni."

Jano, z mé strany to byl pokus o zlehčení. Asi je těžké vyjádřit myšlenku, aby se někoho nedotkla. A právě, tak to je, jak píšeš. ... Proto si myslím, že kdyby se lidé sešli osobně, měli by spolu dobrou vůli, byli by vstřícní a porozumněli si a nenapadlo by je se dohadovat. Radši už toho nechám, původně jsem se do diskuze ani míchat nechtěla. Moc nám všem přeji, aby ta doba setkávání přišla už brzy!

Někdo se nebojí, protože ví, že nemusí, někdo se bojí, protože neví, že nemusí, někdo se bojí díky různým blokacím z minulosti atd. Pro někoho může být optimismus někoho jiného příkladný, pro někoho až zastrašující (proč já to nedokážu...?). Jako Jana pode mnou chci proto říct, abychom respektovali sebe i ostatní. A byli hodně, hodně chápaví a skromní!!

Militantní optimismus? To pro mě není "zlehčení", ale hodně těžký kalibr. Oni se totiž ti "militantní optimisté" možná jen tímto způsobem dovedou bránit svému vlastnímu strachu, nebo prostě mají důvod se nebát a vůbec nechápou, proč se jiní bojí. Proto by bylo dobré být empatický a tolerantní ke všem. Tak to vnímám já a na nikoho tím nemířím ani proti nikomu nebrojím. Každý má svůj kousek pravdy. V tom jsme si všichni rovni.

Protože patřím do skupiny těch, kteří na duši nemají tak velké šrámy (a je to dáno prostředím a rodinou ve které žiju), děkuji Věře za tento článek. Trochu empatie nám opravdu nikomu neuškodí. Ale to platí obecně. Nejen pro tuto zavirovanou dobu.

Ivano, souhlasím s Tebou, stejně jako "zapšklík" optimistu také nepochopí.

Já si taky myslím, že Věrka se jen nechce nechat umlátit militantním optimismem... když to zlehčím... :-) A o empatii a toleranci vlastně v článku žádá... Ale možná tomu též rozumím špatně. Psané názory si každý může vyložit jinak, než to autor myslí. Nejlepší je sejít se a v pohodě si popovídat - snad to nebude dlouho trvat.... :-)

Empatie, tolerance? Marně tyto pocity v článku hledám. A četla jsem pozorně.