Když jsou potomci nevděční. Náhoda nebo chyba při výchově?

Psychologové mluví o tzv. štafetové pomoci: potomci nám nic nedluží a nic od nich neočekáváme.

Jsem ráda že nepatřím k těm, kteří mají ve vztahu s dětmi problémy. Při výchově syna jsem byla důsledná, vychovala jsem z něj správného člověka. Vážíme si jeden druhého, on je mi v mém věku velkou oporou. Nikdy ode mne nepožadoval žádnou finanční pomoc, kterou bych mu na druhé straně v případě potřeby ráda poskytla. Je pracovně hodně vytížený, občas se stane, že některé mé požadavky vůči němu odkládá/ třeba potřebuji vyměnit žárovku v lustru, nebo seřadit programy v TV/. Ale v důležitých případech je jeho pomoc okamžitá....,

Většinou dobré základy z rodiny dětem zůstanou i v dospělosti. Ono trochu přísnosti a střídmosti vůbec neuškodí , později jako když to najdou. Není dobře umetat cestičku a jen dávat a dávat. Není to dobré pro obě strany a rodičům se to vymstí , protože když už nemají co dát, je po lásce .

Nic není náhoda...všechno je ve výchově. Život, praxe i koukání se kolem mě nejednou přesvědčilo, že čím méně toho dítě dostane, tím více si toho váží. Čím méně mu rodiče projevují lásku, tím víc ji potřebuje a tím víc ji dává druhým. Čím těžší start do života, tím lehčeji zvládá překážky. Čím víc má doma povinností, tím snáz zvládá vlastní domácnost. Katastrofální kombinace je bohatá rodina a jedináček. Doma nemusí nic dělat, má všechno a poněvadž v rodině nemá konkurenta, je mezi dospělými a nejbližšími příbuznými středobodem vesmíru. Výsledek? Umí jen brát a všechno je mu málo. A tu péči neumí oplácet. Pořád totiž čeká na sponzoring, neumí o nic usilovat, dotáhnout cokoli do konce. Nikdy se totiž nemusel snažit. A jestli to rodiče omlouvají, že až dospěje, změní se, nezmění. Až rodiče zestárnou, onemocní, to teprve budou koukat. Nebude se stydět natáhnout ruku ani potom. A bude se hrozně divit, že z důchodů nebude z čeho dávat.

Paní Hofmanová, děkuji. Nahlédl jsem díky vám do situací, jež neznám. Jistě by mi bylo líto, kdybych neměl úctu, lásku a vděk od svých dětí. A přeji všem rodičům, aby nepoznali negativní stavy vámi popsané.

Pokud něco někomu - dítěti - dávám, neočekávám vděk, ani jiné bonusy. Pokud bych očekávala vděk, či cokoliv jiného, tak jde o obchod a ne projev náklonnosti. To by si měla řada lidí uvědomit - a nebyli by zklamáni.

I já jsem už párkrát zapřemýšlela, zdali všechny ta starosti a dření okolo dětí byly k něčemu a zdali, kdybych je dala do dětského domova neměla výrazně usnadněný život.