Kamarádka Věra už tam byla několikrát a slíbila, že mě tam také vezme. Vedoucí tohoto zájezdu tudíž byla určena ona. To ráno, kdy jsme nastupovaly do vlaku směr Děčín, se netvářilo zrovna výletně. Ve vlaku se Věra opatrně zeptala, jestli mám pláštěnku. Já nemám nic, děla, hledíc z okna. Nepromokavá bunda to jistí, dodala. Neprozradila jsem hned, že kromě pláštěnky jsem prozřetelně do batohu ráno přihodila ještě deštník. V Děčíně jsme chvíli hledaly autobus směr Růžová a začaly uvažovat o náhradním programu, když přijel a dovezl nás na start výletu.
Moc jsme se v Růžové nezdržovaly a raději se vydaly vstříc 10km pochodu Pastevním vrchu. Název má odvozený od skutečnosti, že byl odlesněn v důsledku pastvy dobytka a pastviny opravdu jsou všude kolem. Vrch není vysoký a ani cesta na něj není nijak náročná. Kdo si dojede do Růžové autem, vyjde si na kopec a zase se vrátí, má odškrtnut cíl výletu raz dva. Připraví se tak ale o další zážitky z pěší cesty do Jetřichovic.
Řeknu vám, že když Růženka začala vykukovat a posléze se objevila v celé své kráse, rozněžnila jsem se a podlehla touze pohladit ji. Na stavbu přispěli občané a firmy z Růžové a jejich jména jsou zvěčněna v omítce. Nabízí se z ní krásný kruhový výhled na Děčínský sněžník, hory Saského Švýcarska i skály Švýcarska Českého, dále na hory Lužické i České středohoří. My jsme vše sice viděly, ale spíše v obrysech.
Zatím nepršelo, a tak jsme se nezdržovaly a po nezbytné samofotce se vydaly šupky šupky dál.
Cesta vede pastvinami a je lemována drobnými, krajinu malebně doplňujícími prvky. Ty ostatně jsou i dál v lese. Pod kopcem jsme objevily sad se slaďoučkými švestkami. Naplnily jsme jimi vše, co se dalo. Pomaloučku se shůry začaly snášet ojedinělé kapky. Na vykácené pasece jsme musely přelézt strom spadlý přes cestu a pak jsme ztratily turistickou značku. Díky vymoženosti off line map v telefonu jsme zjistily, že nejspíš strom se značkou padl a není, a tudíž jsme se ocitly mimo turistický chodník. Naštěstí jsme dohledaly i to, že cesty se dál spojí. Přes vesnickou památkovou zónu Kamenická stráň s krásně udržovanými chalupami jsme dorazily na Kamenickou skalní vyhlídku. Posezení na lavičce s výhledem na okolní skály není nic pro povahy, trpící závratí. Než jsme spořádaly svačinky, rozpršelo se dočista. Pochodovaly jsme lesem, nikde nikdo, jen déšť skrápěl mech, kapradí, i nás. Věra ve své nepromokavé bundě odolávala dlouho, ale v Dolském mlýně, kde pršelo, jen se lilo, vedoucí zájezdu kapitulovala a do pláštěnky se nasoukala.
Dolský mlýn v kaňonu řeky Kamenice byl sužován velkou vodou často. Obilí se tu mlelo naposledy někdy v roce 1930. Je známý díky pohádce Pyšná princezna, která se tu v roce 1951 točila. Tehdy filmaři dovezli k ruině mlýna i mlýnské kolo. To však časem vzala velká voda. A když se tu v době nedávné točilo Peklo s princeznou, bylo nainstalováno mlýnské kolo nové. Bohužel hned asi rok poté ho opět vzala tisíciletá povodeň. Dnes jsou k vidění prakticky jen obvodové zdi. V lijáku jsme si vše jakž takž prošly a musím uznat, že právě v takové slotě má zřícenina tajemné kouzlo. Cesta od mlýna do Jetřichovic k autobusové zastávce je už pohodlná a zvládne ji opravdu každý. V přístřešku u autobusové zastávky jsem si v mokrých ponožkách umínila, že se sem jednak musím vrátit za lepšího počasí a jednak si musím koupit boty do deštivého počasí. To druhé jsem udělala hned druhý den.
