Úvaha přímo klasická
Ilustrační foto: pixabay.com

Úvaha přímo klasická

4. 10. 2020

Zjistil jsem, že je moc dobré si občas vzít knížku některého z klasiků literatury, ať už je to prozaik, žurnalista, či básník, vychutnat si nosnou myšlenku díla a také formu, kterou je ta která myšlenka ztvárněna.

Je to dobré hlavně proto, aby člověk nepodlehl sebeklamu, že je velkým spisovatelem, že umí krásně a poutavě psát a že se jeho dílo jen hemží vznešenými myšlenkami. Je moc dobré, že existují klasikové. Právě proto, že by měli být pro nás jakýmsi vztyčeným prstem.

Je hezké i užitečné si pěstovat sebevědomí. Je ale stejně tak užitečné a potřebné se v pravou chvíli navrátit zpět do náruče reality. Pokaždé, když jsem odložil knihu Čapkových, Horníčkových nebo Fulgumových fejetonů a glos, měl jsem chuť zavřít počítač, všechno to, co jsem kdy napsal, z počítače smáznout a jít do nedaleké Stodoly na pivo.

Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem začal přemýšlet, kolik může být na světě klasiků. A od jaké chvíle se člověk vlastně klasikem stává. Lidí, co něco někdy napíší a to něco následně vydají, jsou doslova mraky.

Češi prý píší rychleji, než čtou. Petr Bílek, což je profesor Ústavu české literatury a literární vědy a také šéfredaktor Literárních novin, tohle konstatoval v článku, který vyšel v  LN 19. dubna 2014. V roce 2013 prý vyšlo každý den v průměru dvacet nových beletristických titulů. Tenhle počet se zdá být až neuvěřitelný. Těžko říci, kolik lidí u nás vlastně čte. Že by se z prostého českého čtenáře, dejme tomu z každého pátého, či desátého, stal najednou spisovatel? Nehodlám to přepočítávat na procenta, to přenechám raději statistikům.  Ale věřme panu profesorovi.

Proč by ale ti početní autoři svá díla nevydávali? Pokud si myslí, že mají tu potřebu a čtenáře svými myšlenkami osloví, proč ne. To jim nelze vyčítat. A pokud pochopitelně najdou nějakého sponzora a vydavatele. A já, jako docela malá součást toho velkého mraku autorů, jim to ani vyčítat nemohu.

Otázkou však je, kolik z nich se díky svému dílu stává klasiky. Někomu se to skutečně povede a v tom případě má naději, že se dříve, či později dostane i do spisovatelských encyklopedií a učebnic českého jazyka. A zřejmě i do hledáčku literárních kritiků a znalců. A právem.

Krom těchto skutečných mistrů jazyka se však čas od času objevují i tací, kteří si myslí, že do kategorie klasiků patří. Ale ty tam zařadilo pouze jejich vlastní, sebestředné ego. Nikoli konečný spotřebitel plodů jejich duševní činnosti. Tedy čtenář.

Přemýšlel jsem i nad definicí klasika. Není to ovšem tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Webové stránky jsou plné klasiků i klasiky.

Klasikou je třeba staročeská kachna, pečená na rozmarýnu, klasika je i nový motocykl, klasiku jezdí i lyžaři, dokonce existuje i rádio Klasik. Klasická je hudba. Klasika je zkrátka jakási okřídlená fráze, značící jistotu, profesionalitu, kvalitu. Něco, co je jisté a osvědčené. Ať už se jedná o jakoukoli část lidské činnosti. Tedy i o literaturu.

To, že svět není klasiky přeplněn, je jen dobře. Kdyby jich bylo až příliš, ti obyčejní pisatelé by byli v drtivé menšině a ti klasikové by se pak nemohli ani klasiky nazývat, neboť by jich byla inflace, a spadli by tím pádem statisticky do běžného normálu. Zaplaťpánbůh za to, že klasiků bývá v každém historickém období jen nemnoho. Těch klasiků, co vysoko ční nad průměrem těch ostatních, ale i těch, kteří se bláhově domnívají, že klasiky už jsou a na hlavu si předčasně kladou vavřínový věnec. 

Odložil jsem na polici objemnou knihu jednoho klasika žurnalistického žánru a zamyslel se nad tím, co jsem poslední dobou napsal. V depresivní náladě jsem sáhl po jiném klasikovi a po hodině čtení jsem odložil i jeho. S úlevou jsem si však vzpomněl na klasika zcela jiného, tedy na Jaroslava Haška. Toho mohu klasikem nazvat zcela oprávněně. Jeho dobrý voják Švejk je přímo ztělesněním zdravého rozumu. Jeden Švejkův výrok, na který jsem si v tu noční hodinu vzpomněl, mě vrátil opět z depresivních stavů zpět do reality mé zcela obyčejné literární aktivity.

„Každej nemůže bejt chytrej, pane obrlajtnant, ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“

Ještě, že je těch klasiků tak málo. Když jsem si to uvědomil, pustil jsem se s chutí opět do psaní. A jsem docela rád, že patřím mezi ty Švejkovy výjimky. Po tomto poznání se mi značně ulevilo.

 

* * *

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.2 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Ten Švejkův výrok je tak pravdivý, až to hezký není. Jendo, tak ať ti to psaní jde pěkně od ruky. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?