Jednou týdně si vyrazí s vnučkou do obchodního centra nebo do kavárny. Minimálně jednou měsíčně tráví společný víkend, zpravidla na chatě. O prázdninách jezdí společně na týden k moři. Často si spolu telefonují. Babička, která žije tímto způsobem života, má velmi vysoký předpoklad, že bude žít déle a ve zdraví, než žena, která svá vnoučata vídá minimálně, případně žádné nemá.
„Pomoc s péčí o děti byla dříve rozhodující pro přežití lidského druhu. Jedná se o přirozený, jednoduchý mechanismus, který je evolučně zakořeněný v naší minulosti. Pokud nyní v mnoha rodinách nefunguje, není to dobré,“ uvedla Sonja Hilbrandová z univerzity v Basileji, která spolupracovala na výzkumu na toto téma.
Vědci se snažili zjistit, jak se liší život seniorů, kteří mají pěkný a častý vztah s vnoučaty, od těch, jejichž rodiny žijí v neutěšených poměrech nebo jejich vnoučata žijí daleko a tudíž mají jen omezenou možnost se s nimi vídat. Několik set účastníků průzkumu se deset let pravidelně účastnilo testů, pohovorů. Vědci je zpovídali, kontrolovali jejich zdravotní stav, kondici a srovnávali, jak se mají babičky a dědečci, kteří se s vnoučaty stýkají, a jak ti, kteří ne. Závěr? Starší lidé pečující o vnoučata žili po deseti letech průzkumu v lepším zdraví, než ti, kteří žili spíše osaměle, měli s rodinou minimální kontakt nebo vnoučata neměli. Zároveň byli tito takzvaně aktivní prarodiče označeni jako zdravější. „Ti lidé měli pocit, že mají smysl života, že jsou potřební, tedy, že jsou něco platní. A to je velmi často ve vyšším věku velmi důležitý pocit, který má vliv na celkovou kondici,“ uvedla Sonja Hilbrandová.
Řada prarodičů by zřejmě na výsledky výzkumu řekla, že vědci zase jednou vyzkoumali to, co většina lidí dobře ví. Osobní zkušenost má s tímto tématem například sedmdesátiletá Ilona z Prahy. „Když se narodila vnučka, můj život se výrazně změnil k lepšímu. Přesněji, když měla tak pět, šest let a začaly jsme si rozumět. Vyrážíme spolu minimálně jednou týdně ven. Do obchodů, do kavárny, do parku, do centra Prahy. Syn i snacha pracují, tak jim velmi pomáhá, že mám jednou či dvakrát do týdne hlídací službu. A nikdy by mě nenapadlo, jak moc mě to bude bavit a nabíjet. Přiznávám, že jsem se synovi tolik nevěnovala. Přece jen kluk měl své zájmy, já měla náročnou práci, úplně jsem si ho jako máma neužívala. Ale vnučka, to je moje velká láska,“ vypráví Ilona. Její lékařka jí oznámila, že se jí výrazně zlepšil zdravotní stav. „Mám najednou dobrý tlak, zhubla jsem, cítím se být ve skvělé kondici. Hodně se totiž hýbu, abych vnučce stačila. Já díky ní mládnu,“ vysvětluje.
Přesně opačnou zkušenost má bývalá Ilonina kolegyně. Obě se přátelí, vídají se a tak Ilona ví, že její kamarádka je smutná. „Její dcera se rozvedla, znovu se vdala, s vnoučaty se odstěhovala na Slovensko. Tam má s novým partnerem další dítě. On tam má rodinu, takže děti často hlídají jeho příbuzní. Babička z Prahy není zapotřebí. Ona je tady přitom sama, je vdova a vidím na ní, že poslední roky chřadne. Nudí se. Ubývá jí sil, necítí se na to, aby jezdila za vnoučaty na Slovensko, oni ji tam nezvou. Její dcera zase nemá čas jezdit za ní, objevila se tady s vnoučaty naposledy před Vánoci a to jen na dva dny. Ona vlastně není babička, je pro vnoučata cizí paní,“ vypráví Ilona o své kamarádce.
Vztahy mezi prarodiči a vnoučaty se v posledních desetiletích výrazně změnily. Mnohé děti své babičky a dědy vídají minimálně, protože nebydlí v jejich blízkosti. Pryč je doba, kdy rodiny žily pohromadě v jednom domě nebo blízko sebe a nejstarší členové rodin byli jejich přirozenou součástí, takže měli s vnoučaty téměř denní kontakt.
Mnoho prarodičů však zároveň žije aktivním životem a mají na vnoučata málo času. Babičky, které seděly doma a čekaly na to, až mladí zavolají, že mají přijít vnouče pohlídat, ideálně ihned, jsou rovněž minulostí.
Vztahy českých prarodičů k vnoučatům před pár lety zkoumala socioložka Lucie Vidovičová. Z její studie vyplává, že lidé v seniorském věku sice nyní žijí výrazně jinak než bývalo běžné dříve, nicméně role prarodičů je pro ně stále velmi důležitá. Čtyřicet šest procent dotázaných rozhodně nesouhlasilo s názorem, že babička či dědeček ochotní kdykoli hlídat vnouče, jsou přežitek. „Více než polovina respondentů – prarodičů označila svou roli babičky či dědečka za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě. Šedesát procent prarodičů ji označilo za roli, která jim přináší nejvíce štěstí a radosti,“ uvedla socioložka.
Ovšem pozor, tito lidé mluví o radosti, nikoli o povinnosti. A na toto téma poukazuje i dříve zmíněný zahraniční průzkum. Prarodiče, které synové, dcery, snachy či zeťové do péče o vnoučata víceméně tlačí, příliš šťastní nejsou. A u těch, kteří se stali hlídači a pečovateli téměř na plný úvazek, protože rodina z nějakého důvodu nefunguje, jak by měla, se naopak projevovalo, že větší míra stresu a starostí jejich zdravotnímu stavu neprospívá. Zkrátka, opět se potvrdilo, že senioři jsou velmi různorodá skupina a projevuje se to i ve vztahu k vnoučatům. Zatímco pro někoho je týden s nimi nádherný čas, který jim dodá energii a zlepší jejich kondici, pro někoho je to týden, který je přivede k naprostému vyčerpání. Ale i ti vyčerpaní říkají, že ten týden byl fajn, že jsou rádi, že vnoučata viděli.
