Ne vždy postoupí čas správným směrem. Určitě ne v rozhlasovém vysílání

Dělala jsem vedoucí kulturního zařízení rok před revolucí. Byly dotace na kulturu - ale jen tu schválenou komunisty. Na druhou stranu bez dotací je kultura tam, kde je. Pop music mi celý život připadala blboučká: Dva modré balonky, Šel chlapeček na procházku, Včera neděle byla a další podobné textové klenoty mi vadily už jako školačce. Líbily se mi písničky Semaforu a jako dospívající jsem objevila VaW a potom Hanu Hegerovou. Jako dospělá jsem pop music neposlouchala, abych se nemusela rozčilovat. Jakou má dnes úroveň netuším, ale nepřekvapuje mne, že asi mizernou. Možná se najdou vyjímky.

Z větší části s vámi souhlasím, ale i dnes si ráda poslechnu dnešní nové písničky, ale vybírám si, i z TV Šlágr si některé ráda poslechnu. Mám tam své favority, jejichž písničky se mi líbí, ale jsou tam i takové, kteří si chtějí udělat pouze jméno, ale nic moc. Pravda je každá generace si nachází něco jiného a bude hledat i nadále.

Dnes ani zpěvák nemusí umět zpívat, vše se nahradí technikou. Je pravda, že skvosty hudební si člověk musí většinou naservírovat z vlastních zásob. A kvalita českého jazyka ve filmech? Katastrofa. Zajímavé, že staré filmy měly dokonalý zvuk, jemné podbarvený hudbou. Dnes řvavé, sprosté, slova splývají a takovou nekvalitní kvantitu , kdo to vůbec může dotovat ? Není to nostalgické vzpomínání, jen smutek, kam se ubírá hudební scéna a vůbec kultura. Ale mladí to žerou a tak kvete byznys .

Je to článek, který vyvolá asi dost diskuzí. Ale je pravdou, že občas žasnu nad tím, co slyším nejen v rádiu a televizi. Čeština dostává vyloženě "na frak" a některá muzika je vhodná k tomu, aby vyhnala všechny myši v domě. A když jsem si omylem pustila v TV hudební soutěž pro budoucí zpěváky,okamžitě jsem přeladila jinam. .... No nebudu to snad ani komentovat. Hudební vkus se mění nejen léty posluchače, ale i dobou. Jednou či dvakrát jsem šla na muzikál a když jsem ten samý slyšela po letech v originále, došlo mi, že tenkrát to byla ztráta času.

Zajímavý článek. V hodně věcech sice máte pravdu, ale v mnoha s Vámi nesouhlasím. Měla jsem taky to štěstí, že jsem dospívala v šedesátých letech, kdy se k nám hlavně z LP desek (po častuškách a budovatelských písních) doslala kvalitní hudba. Máme doma velkou sbírku jazzu, swingu, vážné hudby, kterou objednával můj muž, který byl členem gramofonového klubu. V sedmdesátých letech přišla vlna kýčovitých TV estrád a prorežimních festivalů. Po sametové revoluci se roztrhl pytel s ne vždy povedenými muzikály. Hudební vkus lidí se hodně zhoršil a k tomu přispěly i komerční TV kanály. V našem města se začaly pořádat Jazzové dny - byli jsme z toho nadšení. ( Svoboda, Kratochvíl ....). Pro nezájem lidí pomalu zanikly. Když vidím, že moji vrstevníci sledují houfně již zmiňovaný TV kanál Šlágr, nedokážu to pochopit. V každé době si jedinec musí dobrou hudbu sám najít a vést k ní i svoje děti a vnoučata.

V mládí jsem navštěvovala hudební školu na kytaru. Moje první vystoupení bylo s písní Červená řeka od Heleny Vondráčkové. Dále jsem tančila folklor a country. Do dnešní doby pro zábavu navštěvuji pravidelné koncerty Šlágru.

Hergot, Vy jste ale pašák!....:)....zajímavá úvaha, pro mne chvílemi příliš nostalgická a třeba ty zmíněné komise, ty neberu vůbec. Dnešní mladé lidi obdivuji, mají zase jiné kvality, nežli jsme měli my.

Ano, myslím, že souhlasím s podstatnou částí tohoto článku, vzhledem k tomu, že jsem také v těch letech vyrůstala. U mně tenkrát jednoznačně vedli The Beatles, Janis Joplin a podobně. Nikdy jsem, až na pár výjimek, neinklinovala k československé, potažmo k české hudbě. O úpadku filmové tvorby ani nemluvím. Je mi trochu líto dnešních dětí. Já s češtinou, kterou mi vtloukla do hlavy moje milovaná třídní učitelka, žiju a vystačím si i dneska. Na druhou stranu, není třeba se tím dnešním rychlým způsobem života trápit. To ať si vyřeší mladá generace. Je ale fakt, že poslouchám dnešní hudbu, a hudební kanály jako třeba Óčko a nestydím se za to.

Napsat pouze, že se mi Váš článek velmi líbí, by bylo hodně málo. Šedesátá léta, v nichž jsem dospívala, považuji dodnes za vrchol kultury a kulturnosti u nás, nejen hudby. Nastupující normalizace a prolínání ideovosti do hudby pro mě znamenaly "propadák", ať už to byli nastupující pěvečtí sólisté nebo i celé soutěže. Je ale pravda, že ani ve světové pop-music jsem nenašla své favority, jako to bylo dříve, upadaly texty, hudba měla většinou jen disco rytmus. Kromě "popíku" jsem měla v 60. letech ráda i tradiční jazz, asi i proto, že jeden můj kamarád hrál ve vysokoškolské kapele, která tento druh hudby provozovala. Plně s Vámi souhlasím v tom, že někdejší zpěváci byli naprosto osobití a hlasově i stylově rozeznatelní, což dnes neplatí a hlavně mladé zpěvačky, vycházející ze Superstar a končící v nejlepším případě v muzikálech, se podobají jako vejce vejci. Chci, pane Hausmanne, napsat v závěru své přesvědčení, že "všechno má svůj čas", tedy i hudba. Pominuly opery, operety, symfonické básně, varhanní skladby a koneckonců i dobrá dechovka. To nejde vrátit zpět nebo kopírovat. Na tom asi nebude nést vinu jen dnešní společnost u nás, i když k celkové nekulturnosti samozřejmě přispívá.