Když jsem v minulém díle psala o zvířatech, zmínila jsem se všeobecně o kočkách. Domácímu Mourinkovi ale musím věnovat více prostoru, to je prostě Pan kocour. Má zde výrazné místo jako člen rodiny a spoustu privilegií, o kterých se sousedním kočkám může jen zdát. Když na půlden obsadí houpačku jen pro sebe, nikdo mu to nemá za zlé a nevyhání ho. Je to mazel, vděčný za každé pohlazení, za každou pozornost, za každou mlsku.
Ale před třemi roky měl na kahánku. Když se u domu poprvé ukázal, bylo to vystresované zraněné koťátko, které žalostným mňoukáním prosilo o pomoc. Jeden ze zdejších hostů ho odvezl ke zvěrolékaři, kde si v čekárně ťukali na čelo, proč s takovou chcíplotinou lezou k doktorovi, mají to raději utopit. Ale kocourek moc dobře věděl, u kterého domu mňoukat, že tito ho určitě neutopí. Z ran se vylízal a zůstal. Určitě si své páníčky vybral dobře.
Kočky jsou prý falešné a žádným příkazům či povelům je nenaučíš. Mourínek je naopak poslušný jak pejsek. Domácí pán řekne: Počkej, něco ti dám. A kocourek si sedne poslušně u dveří a čeká. Každý host ho rád pohladí či podrbe za oušky a kocourek spokojeně zavrní. Samozřejmě mi bez odmlouvání pro focení pózoval a ukazoval, co všechno dovede. Na fotkách to vypadá, že je to pokaždé jiný kocourek, ale věřte, že je to pořád jen on. Normálně je šedohnědobílo mourovatý, zlatou barvu má na sluníčku a šedou ve stínu.
