Už vás opustilo dobrovolné přijímání manipulativních nejasností plynoucích z besed odborníků, našich vladařů a „VIP“, s výjimkou toho, jakou barvou bliká pandemický „semafor“ v zemi, do které máte o prázdninách namířeno? Máte už nad hlavu těch hadrů, které u mnoha ozdobených obličejů jen podporují anonymitu a prezentují bakteriální a virové semeniště? Jste z toho všeho už celí unavení? Já doslova!
Unavené rozpoložení lidiček v našem českém koronavirovém chaosu mi potvrdil i můj drahý Stanik. Jednoho dne, když zablikala semaforová pandemická zelená, vyhrkl: „Hurá, jupííí, může se na východ! Slovensko, Ukrajina, jsou zelené! Jedu na vandr, budu tam mít práci!“ Zabalil si pár švestek do batohu, zboku připoutal nepostradatelné hůlky a oblíbenou goretexem prošpikovanou bundu i boty doladil nutným funkčním oblečením. Nepozapomněl na „preukaz dóchodca“, prostřednictvím kterého měl zajištěny nulové náklady na cestování vlakem po Slovensku, ani na potřebné osobní doklady, byť jeho euforie z náhle vzniklé cestovatelské svobody byla tak narkotická, že mohla podpořit nějakou tu opomenutost.
Plán cesty na východ byl zřejmý - odlov kešek v okolí Košic a Michalovců, tedy v oblastech, kterou Stanik ještě nenavštívil, a bude-li to reálné, pokusí se na otočku navštívit příhraniční Užgorod. „Semafor přeci avizoval, že Ukrajina patří mezi zelené státy, bez testu na koroňák lze do země i zpět, karanténa nehrozí; to by bylo, abych aspoň jednu kešuli neodlovil i v této zemi, kterou budu mít na dosah!“, pomyslel si. „Vlaky i busy jezdí, bydlení zarezervuji on line.“ Stanikovo nahodilé několikadenní cestě nic nebránilo.
S přibývajícími geokešingovými dny sluníčko mizelo za kumulovými mraky, v jejichž stínu si Stanik rád od horka odpočinul. Když dovandroval ke slovensko/ukrajinské hranici, déšť už nedočkavě z hutných mraků prosakoval a byl na spadnutí. Tma přebila ocelová mračna, a tak Stanik s povděkem složil utrmácené tělo v penzionu, jehož skromnost košatila neohraničená otevřenost hostů místní krčmy. Štamgasti zde seděli a klábosili, východniarskú hútoricu zapíjeli pořádnými stakány vodéčky, byli veselí, bezstarostní. Přítomnost Stanika neřešili, jakoby mezi ně odjakživa patřil. Proto ani úmysl vydat se trampem k Užgorodu nikdo Stanikovi nerozmlouval. Naopak, chlapácky mu radili, kterou z neoficiálních cest jít a kde nepozorovaně odbočit.
Následující ráno lilo jako z konve. Pohostinný majitel penzionu umíchal ke snídani vydatnou smaženici, přiložil skrojek chleba jako pro dřevorubce a na tácku s uštípnutým rožkem přinesl konev voňavé cikorky. Stanik chvatně usrkával z objemného hrnku. Trochu se i mračil, jak špekuloval nad mapou v navigaci. Nicméně, ani váhání nad neznámou cestou, ani nevlídné počasí, ho nepřemluvilo změnit denní plán na bezcílné lenošení v duchnách. S poslední lžící vaječiny se zvedl a vypochodoval rozpršeným ránem za netradičními keškami.
Neupravená asfaltka se převtělila do polnice. Stanikovi, díky čvachtanici, uniklo pozornosti místo, kde polní cestu vcucl lesní porost, a zmáčený od sílícího deště se znenadání ocitl na rádoby pěšince, vlnící se neřízeně mezi kopřivami a divokým houštím. Stanika to neznepokojovalo, „však má nepromokavé boty“. Leč pěšina byla velmi nevýrazná, stále někam vedla, neztrácela se. Klikatila se, podle navigace nebylo pochyb, že je příhraniční. Notnou chvíli se po ní trmácel. Po pár kilometrech se rozevřela houšť a malá mýtinka nabízela prudké odbočení více na východ. „Jupííí, tudy projdu, to je cestička na Užgorod, bude keška z Ukrajiny, :-)!“, zajásal si Stanik v duchu, avšak nestačil ani nakročit, když uslyšel podivný kravál. Evokoval mu dávnou vojenskou službu na Poledníku, Vé3eSky, gazíky. Ještě stále nic netušící pomalu otočil hlavu, aby se porozhlídl za zdrojem hluku. Tu vykulil oči a civěl. Ze strany proti němu mířil vojenský gazík. Ozbrojení chlapi z něj vyskočili a už to jelo! Legitimování, palba otázek, lustrace, ověřování, no ta hodina v dešti byla pěkné mučeníčko. Nadějné bylo, že oficíři z gaziku mluvili slovensky. „Čo tu robitě?!“, „Kto stě?“, „Prečo tu stě!?“ „Vieme o vás, sledujem, niekoľkokrát stě prekročili štátnu hranicu? Boli stě už nieokoľko metrov na Ukraině!“, stavili Stanika tvrdým akcentem do latě. „Noooo, já se jdu podívat jen támhle, k tomu pomníčku,“ odpovídal pokorně Stanik a ukazoval s co největší přesvědčivostí na jakousi haldu kamení, aby neprozrazoval, že jej situace zaskočila. Přijal roli naivního zbloudilého důchodce, ale v duchu se mokrou dlaní chytal za čelo, neboť si uvědomil, že je na hranici Šengenu, což je fakt, který při plánování výletu naprosto zasklil. Promoklý jako slepice s klidem neviňátka odpovídal na dotěrné otázky, které po ověření ve kdejakých rejstřících a evidencí padly do zapomnění. Aby toho nebylo málo, přijela další eskorta. Byly to ukrajinské hlídky, které také reagovaly na skryté technické signály a záběry z kamer, ve kterých Stanik hrál hlavní roli.
„Štooo slučílos?“, dotazoval se sapíkem vyzbrojený voják slovenských protějšků, ale ti jen mávli rukou a uklidnili hlídku, že se zde zatoulal nějaký český turista. Boje lační ukrajinští pohraničníci nasedli do vozů a nadrženě odjeli. Stanik pokrčil nos, udiveně pohleděl na Slováky, protože mu pořád nedocházelo, co se tak děsného stalo. Jeden z nich to vytušil a vysvětlil Stanikovi, že měl štěstí, protože pokud by jej zajišťovali kolegové z Ukrajiny jako první, tak by to nemuselo dobře dopadnout a při nejlepším by jej chytili a zavřeli i na pár dní do šatlavy, ale mohlo by dojít i ke střelbě – jde přece o ostrahu hranice. Navíc došlo k akutní změně v rámci turismu, Užgorod během noci zčervenal, koronavir v oblasti nečekaně zaútočil. Nikdo do země bez negativních testů nesmí. Nastala pohotovost.
Původní napětí a nědůvěřivost pomalu ustávala na obou frontách, podobně jako déšť. Stanik pod přísným dohledem uniformovaných musel otočit a vrátit se po téže pěšině na oficiální asfaltku, která směřovala k penzionu. „Na shledanou“, loučil se Stanik s pohraničníky. „Jaj, majtě sa pekně,“ odvětil jeden z nich a s úsměvem dodal:“ … a něch vas tu už něvidime, něbolo by dobre!“
Odpoledne toho dne se mraky odvalily na západ. Stanik do sucha převlečený posedával v krčmě se starousedlíky a vyprávěl jim svůj dopolední příběh. Ti se mohli potrhat smíchy. Majitel penzionu volal i svou ženu, aby si šla poslechnout dobrodružné vyprávění jejich českého hosta, „ktorý v dobe pandémie peší za hranicu Šengenu loviť kešku išiel“.
