Soutěž: Co číhá ve vodě aneb jak jsem plavala o život

Valmi sugestivní, téměř jsem to prožíval s vámi ...

Tak teď, po tolika letech, mi jednou večer naskočilo, kde to přesně bylo - u Omiše, Lokva Rogoznica se jmenovalo to místo...

Brrr, děsivý zážitek!

Taky se mi něco podobného stalo V Bulharsku. Navíc patřím k lidem, kteří propadají panice místo rozumného vyhodnocení stávající situace. Dokážu se přesně do Janina pocitu vžít. V tom Bulharsku jsme plavali o osmiletým synem a začalo nás to vracet zpět do moře. Všechno dobře dopadlo, tehdy jsem se večer opili dobrým bulharským vínem.

Moře miluju, ale mám z něj velký respekt. Díky svým hororovým zážitkům už rozhodně neriskuju - stačí si vzpomenout, jak bláhový a bez zkušeností byl člověk v mládí. Kolikrát já už tady nemusela být ! A to jsem vás ještě nedorazila tím, že nedaleko našeho stanu tenkrát byla nějaká poměrně hluboká jáma a když jsem jednou ráno vylezla, uviděla jsem z ní šplhat dva dlouhé černé hady ! Touha riskovat za tuhle cenu kvůli romantice mne rychle tenkrát přešla...od té doby jedině apartmány či hotel - i když i tam vás může leccos překvapit :-))

Uf! Moře je pro mě stejně jako kůň moc velké. Nejvíc se mi líbí z bezpečné vzdálenosti.

No, ploutev mne nikdy žádná nestrašila, ale s tím proudem unášejícím mě dál do moře jsem také měla tu čest bojovat (kdysi v Bulharsku), ale "dala jsem to".

Napínavé, ale dobře to dopadlo.

Asi bych také začal zmatkovat, kdybych za sebou viděl ploutev. Brrr... Ještě, že to dobře dopadlo.

Pěkné, i když napínavé. Doufám, že to zase někdo z širšího čtenářstva (třeba na Seznamu) neokomentuje ironickým konstatováním, že to byl určitě obyčejný kapr (viz reakce na článek Ivany K., jak viděla při koupání hada). :-D