Tréma je problém, který člověka provází často celý život. Trémou trpí hlavně lidé citliví a také úspěšní a talentovaní

Dobrý den ...názory druhých diskutujících k tématu "TRÉMA" se mi moc líbí a přidávám svou malou životní ingredienci..ve školním věku v moderně upravené divadelní hře SNĚHURKA A 7 trpaslíků jsem jako robustní žába zaklínal svou milovanou učitelku Komrsku, vždy smích a smích. TRAPAS..jako obratný sokolníček v gymnastickém matiné...super. Co by student-divadelní elév a recitátor veršů...v prvním jsem byl vždy na hraně, a proč néééé, když proti mě hrála starší studentka a mé city k ní se míchali s divadelním textem..trapas, verše to šlo samo, dokonce jsem v soutěži více kolektivů vyhrál..opravdu jsem neměl stres...věřil jsem už i proto, že texty miluji, viz jako BÁSEŃ MÁJ...nakonec až do dnešní doby s odstupy let hraji na kytaru, až po poslední 3 roky, kdy hraji své skladby na klávesy. A už nehraji jen doma, to mu věřte...ano pomohla mi meditace jak píše herečka NÁLEPKOVÁ, odvaha to zkusit, ZKOUŠET A ZKOUŠET a vždy mě do dalšího hraní povzbuzují ohlasy na mou muziku a také poslouchám vážnou muziku a samo-vzdělávám se i hudebně. POMALIČKU A S VELKOU POKOROU. Ano, stres mám vždy, např. PŘI VYSTOUPENÍ klávesového recitálu každý čtvrtek odpoledne na PRAZE 5 a kdyby nebyl...BYL BYCH JEŠTĚ ČLOVĚK NA TÉTO ZEMI?!

Trému jsem mívala dost dlouho, ale léty jsem se jí zbavila. Myslím, že tréma je dána výchovou rodičů. Za poslední léta jsem úplně změnila model chování, který do mne rodiče vložili. Nesu život mnohem lehčeji a radostněji, než dříve, stala jsem se věřícím člověkem....Nijak se netajím tím, že jsem téměř odtstranila nevyléčitelnou nemoc manio-depresivní psychózu. Léky jsem přestala brát, nyní je beru ještě trošku, málo....Teprve nyní si užívám života a těším se ze všech aktivit, které jsem si začala pěstovat dávno. Trému při průvodcování téměř vůbec nemám.

Trému jsem mívala velkou, teď už jen někdy.

Myslím si, že za trému může hlavně nízké sebevědomí, malá důvěra v sebe. K tomu jsem měla už od dětství pádné důvody. Ty mne ale vedly také k velké ctižádosti. Její cíle se mi postupně velkou pílí a snahou dařilo naplňovat, nejprve ve studiu a potom v profesi, přitom jsem se snažila na jednotlivých stupíncích překonávat trému, až jsem se dopracovala ve své odbornosti na místo snů ve vedoucí pozici s tehdy federální působností. Co ale s tou strašnou trémou, když se tady ode mne očekávala veřejná vystoupení před velkým množstvím odborníků? Když došlo poprvé "na lámání chleba" a já měla dojem, že v rozhodující chvíli ze sebe hrůzou nevydám ani hlásku, v duchu jsem si velmi sprostě vynadala, zlomila tu trému a s přehledem přednesla odborný názor, který se ode mne očekával. Pak už jsem věděla, že to půjde. Později jsem zvládala bez sebemenšího zachvění i velké několikadenní akce, které se mnou "stály i padaly". Na vlastní kůži jsem si tak vyzkoušela, že i velkou trému je možné překonat. Otázkou zůstává, zda se to přece jen třeba později neprojeví na zdraví.

Tréma ani ne, jen ty myšlenky lezou pomaleji, než by člověk chtěl. Teda třeba v AZ kvízu. ?

Ačkoliv jsem při všech vystoupeních, a bylo jich v životě dost všeho druhu, působila celkem sebejistě, opak byl pravdou. Před zkouškami jsem nemohla spát a přitom už na chodbě stála před zkušebnou tak, že mi spolustudentky říkaly, jak mi závidějí můj klid.Když mám vystoupit na veřejnosti a říkat něco za sebe, i třeba s referátem, to už mi dnes po letech nevadí. Ovšem na zkoušky, kde se mi třeba něco úplně ztratí a nevybaví, to bych už nešla ani náhodou.

Zvláštní, že nepadla zmínka o posttraumatické poruše typu skoptofobie, málokdo také přizná, že mu na eliminaci trémy a skoptofobie pomohl nácvik pohrdlivosti :-)

Naštěstí jsem nikdy netrpěla trémou před zkouškami. Věděla jsem, že jsem se připravila co nejlíp. Ovšem nejsem „táborový řečník“. Nepříjemné pro mne bývalo např. přednést referát na konferenci. Vytvořila jsem si ale krátký rituál, jak se před takovou akcí zklidnit. A vše bylo OK.

Tréma mě také provází celý život.

Také jsem s trémou celý život bojovala. Musela jsem občas prezentovat před mnoha lidmi. Ale snad jsem bojovala úspěšně. Nikdy jsem to nevzdala, i když jsem byla v pokušení. Také jsem si něco o tréninku při trémě přečetla a zkoušela to aplikovat. Postupně to bylo lepší a lepší. Bála jsem se méně a více jsem se těšila. I když jsem si vždycky oddechla, když jsem to měla za sebou.