O xenofobii s úsměvem VII: Francouzi

Věrko, na ten ruský hřbitov bychom mohli jít spolu. Nevím, jak ty, ale já bych dal květinu na hroby Čechova, Dostojevského, Gončarova a Turgeněva. Kdybych měl dát kytky na bohužel zmizelý svět ruské klasiky, náruč květů by mi nestačila. Ale to jsem utekl od tématu článku. Promiň.

Děkuji znovu. Jendo, to přání mi morbidní nepřipadá. Taky bych si uměla představit takový hřbitov, po němž bych se prošla a někomu dala na hrob květinu. Nejspíš by byl ale v Rusku. Francouzskou kulturu samozřejmě trochu znám a líbí se mi.

Když jsem článek četl, měl jsem až morbidní přání, projít si pařížské hřbitovy, plné umělců z celého světa. A Jules Vernovi dát na hrob jednu rudou růži.

článek mně silně připomněl film ze 60. let "Zápisník majora Thompsona". Děj byl o tom, jak hodnotí anglický major své manželství s Francouzskou. Bylo to velmi vtipné, škoda, že to už později nedávali. To hodnocení je podobné, jen více humorné, jako v článku. Jinak proti Francouzům nic nemám, jejich kultura je výborná a francouzské filmy, které se už nyní nevidí, byly výborné. Toužila jsem se vždy podívat do Paříže, ale bohužel, to nevyšlo.

Svého času jsem byla nadšena francouzštinou díky Gérardu Philipovi, Alainu Delonovi a Jeanu Maraisovi. Už mě to přešlo. :-)

Byť mám velice rád celé Středomoří, Francie mě nikdy moc nelákala. Ale spíš jsme ji nestihli. Pouze jeden den v Monaku. Ale to snad ani není Francie, to je kosmopolitní město. S jedním Francouzem jsem se kdysi bavil na rakouských Krimmelských vodopádech. Pochopitelně anglicky.

Děkuji vám. Nejsem frankofil, nelíbí se mi francouzština ani francouzský temperament. Do Francie bych nejela, protože se tam mluví francouzsky. Marto, pobavila jste mě. :-)

Ve Francii jsem byla pouze zcela na kraji Alsaska za hranicemi se SRN, takže to není pravá Francie. Národ mi něčím nesedí. Ne svým bonvivánstvím, ale spíš jsem ovlivněná válečnou dokumentací z vojenského archivu, kde jsem roky pracovala. Měli vybudovanou Maginotovu linii, a přitom velmi rychle kapitulovali, zatímco se naše nově vytvořená zahraniční armáda ještě za ně bila na Seině a Loiře. Bylo tam hodně kolaborace. Ale dost o tom. Vzpomínám na starou paní, Francouzku, v Č. Budějovicích, která nesnesla "počeštění" některých francouzských názvů. Vyšilovala, když jsem řekla Štrasburk, že to je (píšu foneticky) Strasbúr, nebo drzost říkat Eifelovka, to je La Tour Effel nebo jak. To jsem se vždy smála.

Ano Věro. Francouzi jsou kapitola sama pro sebe. A promluvit jinou řečí je pro ně vyloženě za trest.

Podľa mňa sú zakomlexovaní aj pre svoju výšku a vzhľad. Píšem o mužoch. V starších filmoch si ich môžete pozrieť-maličkí, bez svalov a skôr škaredší. Ich dedovizeň je im ľahostajná-nechajú si ju ničiť prisťahovalcami. Stretla som sa s nimi, ale sa nedokážu naučiť cudzí jazyk-nemyslím slovenský. To je neschopnosť-pretože iba s ovládaním jazyka sa človek niečo dozvie. Ženy ma nezaujímajú. Môj názor.