Můj den v krizi s rituály
FOTO: archiv autora

Můj den v krizi s rituály

28. 3. 2020

Hned v úvodu jsem nucen zcela vážně prohlásit, že den v krizi stojí za starou belu. Skoro se mi chtělo to vyjádřit expresivněji, ale to bych porušil íčková pravidla. Ono by se zase tolik nestalo, články nečtou děti, ale zasloužilí senioři, kterým by to slovo zřejmě tolik nevadilo. Taky ho nepoužívají z úcty k pravidlům íčka. Co říkají, když je nikdo neslyší, to raději nehodnotím.

Určitě nepatřím k těm důchodcům, kteří v šest ráno nedočkavě vylezou z postele s napjatým očekáváním, co jim nový den připravil. Vzhledem k tomu, že usínám někdy mezi jednou a pátou hodinou noční, vstávám nejdříve v devět, dnes dokonce ve čtvrt na dvanáct. Vždyť, co mi může ten nový den přinést nového!? Virus tam furt lítá, zima je taky, zásoby jsem ještě nevyjedl, oběd mám uvařený ze včerejška, tak co?

Moje malá šeltie Britney si už zvykla. Už neřve, že chce ven, už mě nechává spát a sama chrápe vedle postele ve svém pelíšku. Když konečně vylezu ven, protáhne si všechny packy, mohutně si zívne a přijde na drbání.

A já se hrozně těším na kafe a počítač. Nezbytný ranní rituál. Jenže nejdřív hygiena a venčení pejska. Vyberu si jednu ze svých čtyř roušek, namydlím brýle suchým mýdlem, toaleťákem pěkně rozetřu a vyrážíme. Ale žádný dlouhý pochoďák. Těším se přece na to kafe. Britney se chce kamarádit s občasnými pejsky, ale když jí řeknu, že nemá roušku, tak dá pokoj. Konečně to máme vše za sebou.

Pes dostane do misky granule a lék a já si jdu pořádně vydrbat ruce.

Na stole v pracovně je konečně kafe a plicní čaj s echinaceou. Další postup je už tradiční. Počítač, maily, íčko, a pak vše, co se děje u nás a ve světě. Když si přečtu maily, dostanu obvykle blbou náladu, kvůli tomu, že nemůžu ven za přáteli a do kavárny. Po žádném výšlapu netoužím. Moje nohy by stejně protestovaly. Pak si projedu jeden rozepsaný text o našem španělském putování, provedu drobné stylistické úpravy a něco připíši. Tenkrát jsme měli ještě klasické foťáky, takže musím fotky skenovat.

Blíží se poledne. Pokud nemám ještě oběd z minulého dne, projedu zásoby a vylovím v paměti nějaký recept. Vaření není práce, vaření je relaxace a zábava. Po obědě počítač. Ale pouze do dvou, Britney má v hlavě přesný čas a stojí vedle mne a kňourá. Opakuje se ranní ceremoniál s brýlemi a rouškou. Vycházka je tentokrát delší, než ráno. I ty moje nohy potřebují trénink. Pokud to ustojí nohy, musím hlídat, jestli to ustojí dech. Přece jen mým čtyřem bypassům letos skončila garance. A těším se na kafe. Bez něj by se mi asi zhroutil svět. Kafe s přítelkyní ale chutná daleko víc. Snad se toho opět dočkám. A venku furt lítá virus.

Pes spí a já si vzpomínám na začátek jedné své básně. Co bude vlastně dál?

 

Den za dnem a noc za nocí

je jenom věčným snem.

A touha voní podzimem

a sklenkou vína

v šeru kavárenských koutů.

Pojď ke mně blíž, má milá

a podej mi svá ústa.

Chci si ještě vychutnat jejich vůni.

 

Venku lítá virus, já ale myslím na něco úplně jiného. Asi nejsem normální. 

Den uběhl a večer se opakuje stejný ceremoniál s brýlemi, rouškou a psem. Odpoledne jsem ještě stačil zamést, podívat se do koše, jestli není potřeba prát, uklidím kuchyni, pejsek chytá míček a nervózně štěká, když ho nechytí, pořád stejné, den, co den.

Nechtěl jsem ještě na nákup, do pondělí bych to asi vydržel, ale mám absťák na Merlota. Tak si na papírek napíšu potřebný nákup, udělám si jedno decafeinato a pustím se do práce. Tedy do psaní. Sice nevím, k čemu to bude, ale píši. Ať si s tím moje dvě dcery udělají, co budou chtít. To už mi bude jedno. Teď mi ale není jedno, jakou cenu si budou účtovat vydavatelství za vydání dalších dvou mých knih. Po staru se skutečně žít nedá, to už říkal i prezident Zápotocký kdysi dávno. A tak zjišťuji, že ceny tisku stouply od doby vydání mých prvních čtyř knih až trojnásobně. Nezbývá, než hledat dál něco levnějšího,

Den pomalu končí. Pro oddech jsem dal karty na PC. Pejsek jde ven ještě v devět a pak už je klid. Ve dvanáct zjišťuji, že jsem zase prošvihl tu vhodnou dobu k ulehnutí, beru tedy prášek a lovím v telce nějaký historický dokument.

 

Snad ještě chvíli půjdeme

Tím časem, jenž se ztrácí

Za věčně živou nadějí

Jak nebem tažní ptáci

 

                             * * *

 

můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Začala jsem, Jendo, dobře. Napřed jsem bez brýlí myslela, že je na fotce Věrka, a pak jsem o fence místo šeltie přečetla Moje malá šelma. Moc se mi Vaše vyprávění líbí. Máte v sobě hodně vitality, tak ať se jí držíte a ona Vás. Myslím, že máte tolik věcí na práci, že by Vám mnozí mohli závidět.
Věra Ježková
Jendo, je to krásný, dojemný článek. Víš, že jsem se ti k němu vyjádřila už v mailu. Sem víc psát nebudu. ♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?